Když se v roce 1979 poprvé objevil na plátnech "nový druh", muselo to způsobit ohromný poprask. Sice jsem ještě ani nebyl na světě, ale s drobným zpožděním začínám doceňovat, co tehdy Ridley Scott a s ním H.R. Giger vytvořili. Film Alien a jeho pokračování Aliens tehdy stanovily nová měřítka. V případě pokračování se sice chopil kormidla James Cameron, ale to lze brát jedině jako obrovské pozitivum.

Nikdo další už nikdy nedokázal natočit "Vetřelce" tak kvalitně, nikdy jsem se už u této série tolik nebál. Proto teď veškeré povídání vztahujte pouze a výlučně na první dva díly této prozatím čtyřdílné série.

Kvalita a převaha těchto filmů nespočívá pouze v bezprostředním přenesení strachu a úzkosti na člověka. Je toho mnohem víc, co činí oba filmy nesmrtelnými. Je to zvláštní, ale mimo strachu je hlavním pocitem asi fascinace a zvědavost. Nenapadlo vás někdy, že vlastně žasnete nad dokonalostí Aliena? Když se k neohrožené elitní jednotce blíží ze všech stran "signály", nejste zvědaví, jak se s tím porvou? Jste zavíracími špendlíky pevně přichyceni ke křeslu a žasnete nad lehkostí a samozřejmostí, se kterou si Alien zajišťuje přežití druhu. No, ono možná ani tak nejde o přežití, to snad v ohrožení nikdy ani nebylo, jde jednoduše o množení se. Vše je velice efektivní, chladnokrevné (ano, byla to chladná kyselina) a nepříjemně snadné. Jinými slovy karty jsou rozdány velice nespravedlivě a to je to, co je pro diváka nejvíce vzrušující.

Ale začněme hezky od začátku. Když se poprvé posádka ocitla tváří v tvář ztroskotané vesmírné lodi, co jste si pomysleli? Právě tady se Giger a jeho fantazie dokonale vyřádili. Když jsem obrazy, podle kterých byly tyto scény postaveny, viděl na výstavě, mrazilo mě stejně, jako u samotného filmu. Spousta filmů se snaží naznačit, jak by mohlo podobné setkání vypadat, ale jen jeden film dokázal setkání s neznámem vylíčit natolik věrohodně. Scéna je plná vesmírného chladu, neznáma, prázdna a nebezpečí všeho, co je nám cizí. Jsou to opravdu scény, které Oskara získaly právem.
Dalším silným prvkem je typická architektura veškerých prostor. Chladný funkční industriální design, žádný pocit bezpečí, domova, nikde nic podobného. Všichni jsou vlastně stále jen cestujícími, hosty, vetřelci. I kdyby se za celý film nic děsivého neudálo, už ze samotných prostor, ve kterých se natáčelo, bych měl husí kůži.

Abych ale pravdu řekl, většinu opravdu silných zážitků mi přinesl teprve druhý díl. Je podle mě mnohem pozoruhodnější a také o 100 procent více deprimující. Nejdůležitějším prvkem, ve kterém vítězí díl první, je hudba a zmíněná výstavba scén. Na všechny tyto věci si režisér prvního dílu nechal mnohem více prostoru. Film je tak děsivý i díky tomu, jak nesnesitelně klidným tempem postupuje děj vpřed. Už to jak se sestavuje úvodní titulek napovídá hodně o celém filmu. Pomalu ale jistě se stejně dočkáme nevyhnutelného konce....
A tak dostáváme času, abychom se mohli kochat záběry na vesmírné stanice, prázdné chodby a temná zákoutí, ve kterých přece zákonitě musí číhat nějaké nebezpečí. Můžeme se při nich bát, pokoušet fantazii a hádat, co se stane v další sekundě. Upřímně, nejsou právě tyto momenty těmi nejděsivějšími? Asi nikdy mě nepřestane mrazit u scény, kdy posádka objeví obrovského tvora, který asi kdysi řídil vesmírnou loď, ale nakonec prohrál "vnitřní" boj se zárodkem Aliena ve svém těle. V konečném účtování ale první díl opravdu nikdy nedosáhne tak silného vlivu, který má na moji psychiku díl druhý.

Od prvních sekund je definována režisérova největší zbraň. Geniální kamera a absolutní rafinovanost, se kterou tato hračka pojídá scénu a předměty na ní, mě dohánějí k šílenství. Není nic děsivějšího, než když v každém novém záběru očekáváte za všemi podezřelými stíny a podivnými předměty něco děsivého. Vše je o tom, jak rafinovaně kamera pracuje se světly a tvary vstupujícími do záběru. Obyčejná odložená krabice může z dobrého úhlu a v dobrém světle předznačovat, že jsme ti jediní, kdo už teď vidí tělo Aliena, a že tudíž v následujících sekundách někdo zemře ošklivou smrtí, nebo se prostě alespoň nechutně lekneme. Miluji tyhle detaily, žádný jiný film mi je nikdy nedokázal nabídnout.
Pokud je v druhém díle hudba minimalizovaná na pouhé zlověstné industriální hučení nebo pískot, o to víc je rozpracována stránka charakterů jednotlivých postav. Ripley je stále stejná, realisticky opatrná, rozumná a pevně odhodlaná buď Vetřelce už nikdy nespatřit, nebo je naopak všechny zničit. Dalším exotem je náš milý Burke, od první sekundy krysa, která jde opravdu a doslova přes mrtvoly. Bohužel, jedinou mrtvolou, kterou nakonec nedokáže překročit, je ta jeho vlastní. Jak sladké zadostiučinění. Jsou ale ještě dvě postavy, které podle mě stojí za zmínku. Tou první je až nezdravě chlapská Vasquez a její kamarádka závěsný plamenomet. Její tvrďácký výraz a neohroženost, se kterou se probíjí skrze scénu mě nenechává v klidu. Vždycky jsem právě ji vnímal jako nejtěžšího soupeře Aliena, právě ona je střižená podle stejného metru jako ta kostnatá zvířátka. A právě její nešťastný a zároveň silný konec jsem vždycky chvilku rozdýchával. Posledním "neohroženým" námořníkem je Hudson. Právě u něj je ale ona neohroženost během několika okamžiků zcela rozprášená aktuálními událostmi a v duchu jeho výroku "Asi jsi nesledoval poslední události, ale dostali jsme na prdel!!!" se sesype jako domeček z karet.

No a přes naprosto zdeptaného a beznadějného Hudsona jsem se dostal k celé elitní jednotce. Nepoopírám, že žeru celý ten americký profi přístup k celé akci, všechny ty chlapácké kecy, silácká gesta, ale hlavně jejich bleskový přerod v nekoordinovanou paniku, strach a spontánní boj o holý život. Konfrontace nejmodernější lidské techniky a živočišné agresivity nového druhu je jádrem celého filmu. Masivní obrněný transportér si proráží cestu z beznadějné situace, temná těla neznámých vetřelců narážejí do pancéřových dveří, prohýbají je jako plíšek, devastují lidská těla jako plastové panenky a přitom jim z pusy pořád kape ten nechutný průzračný sajrajt. Celá jednotka se do akce vrhá s typickým americkým velkohubým "Nakopeme jim prdel!", ale po první konfrontaci s nepřítelem se v silně redukovaném počtu stahuje do úkrytu, aby zahájila téměř beznadějný boj o holý život.

Jediné, co bych oběma filmům (ale především druhému z nich) vytknul, je trošku lacině natažený konec. V prvním díle to možná ještě moc lidí nečekalo, ale použít v druhém díle tentýž trik zavlečení "hosta" na únikový modul mi přijde zbytečné. Na druhou stranu, Ripley to v nákladním robotovi slušelo. Byl to geniální nápad, jak svést závěrečný boj s nerovným partnerem. Trochu neoriginální závěr je ale asi jediná věc, která by se dala umístit na jinak prázdnou mističku záporů na pomyslných vahách kvality. Oba filmy bezesporu patří na přední místa světové kinematografie. Jejich hodnota je tím větší, že se pohybujeme v žánru sci-fi, hororu a akčních filmů. Většinou se totiž ty největší snímky točí kolem trochu jiných věcí.
A proto blahořečím oběma režisérům a lituji je, že museli přihlížet, jak je jejich dílo rozmělňováno v dalších dvou slabých pokračováních a následně přinejmenším pozvraceno filmem Alien vs. Predator, který jsem úmyslně v průběhu textu vůbec nepočítal do této ságy.

Úplně poslední informací, kterou vám tento článek nabízí, je jedno malé doporučení: pokud jste tak ještě neučinili, sežeňte si film Aliens ve verzi "Directors cut". Těch bonusových 17 minut za to rozhodně stojí!

Je dobře, že Alien existuje, ale je ještě lepší, že pouze na filmovém plátně. Na druhou stranu, někdy si ho dokážeme docela dobře suplovat i sami...

Přečteno: 2474x