Z filmu Jamese Camerona všichni víme, jak vypadala matka všech "Aliens". Ne každý už ale ví, jak vypadá jeho opravdový otec a tvůrce. Není jím nikdo jiný, než rodilý Švýcar, podivín H.R.Giger. Pro podrobnější životopis bych vás rád odkázal na jiné stránky, na kterých už si mnoho lidí dalo tu práci, a život tohoto všestranně nadaného "designéra" shrnulo. Protože nerad dělám práci, která už je toho času hotová a k nalezení jinde, zůstanu věrný duchu Volume a přináším vám malé zamyšlení nad tvorbou této výjimečné osobnosti světového umění.

Před psaním tohoto textu jsem si nestanovil žádné mantinely ani přesnou osnovu. Chtěl bych, aby text plynul trochu v duchu dadaistů tak, jak budou myšlenky pomalu proplouvat moji mysl. Jediné, čeho bych se nerad dopustil, je sklouznutí ke klasickému hodnocení typu "to je fakt borec, ten má ale fantazii" nebo "no nevím, mně se z jeho obrazů dělá na zvracení". Jedna věc je Gigerovo dílo spatřit, druhá je nechat ho na sebe působit. Protože není účelem pozorovat tisíce jednotlivostí, ze kterých se obrazy skládají, mnohem více vzrušující může být samotné působení atmosféry, které obrazů vystupuje a podobně jako hudba buduje kolem vaší mysli vysokou zeď, izolující vás od okolí. Nemůžu si pomoct, ale prostory rozestavěného technického muzea v Praze nebyly podle mě tak úplně vhodné. Právě tam jsem si připadal od obrazů a předmětů trochu izolovaný. Všechno působilo moc provizorně, takže jsem vnímal obrazy a ostatní předměty jako vytržené ze svého běžného prostředí. Nabízí se ale otázka, jestli při skutečné konfrontaci nevyvolávají tyto nepříjemné pocity Gigerovy výtvory už samy o sobě, nehledě na prostory, ve kterých jsou umístěny. První otázka k diskuzi jest tímto otevřena.

Pokud jde o samotnou tématiku, mohlo by se zdát, že Giger opravdu často zachází až příliš daleko. Nejde tak ani o designy tvořené zadní částí popelářského vozu stylizované do různých podob ženského přirození, tady už se dá mluvit asi jedině o čiré expresivní provokaci a zhmotnění obrazů, které se zrodily v Gigerově hlavě. V tomto případě už byste asi mohli s úspěchem přispěchat s napadením, že Giger je v lepším případě perverzní umělec. Podle mě jsou ale mnohem více zneklidňující obrazy a skulptury snižující lidské bytosti hluboko pod úroveň, ve kterou většina z nás během našich životů doufá. Jen se nechte zmrazit pohledem na pistoli, ve které jsou místo nábojů vedle sebe krásně naskládány dětičky. Gigerovy vize "biomechanoidů" jsou podle mě jádrem celého umělcova poselství. Světy, ve kterých se zcela stírá hranice mezi stroji a těly provokuje lidskou fantazii asi nejvíce. Někde mezi šokující brutalitou a perverzností však stále číhá mnohem nebezpečnější vjem. "Bezcennost lidské bytosti", zní vám to dostatečně silně?
Zřejmě nejpočetnější skupinu ale tvoří složité obrazy krajin a světů, ve kterých se jakoby veškeré lidské zlo zhmotňuje a coby břečťan omotává bezbranná těla. Zlo vystupuje z nás samotných, pohrává si s námi a v podobě ohavných penisů, hrotů a kopí nás následně probodává, prochází našimi těly a stává se následně parazitem našich existencí. Mučíme vlastně sami sebe, někteří dokonce mlčky souhlasí. Pocit odevzdanosti, kdy špína a násilí prorůstá našim tělem, i to jsou prožitky, které dokáže Giger ve svých obrazech zachytit. Ona znepokojující degradace a zohavení lidské důstojnosti tak dávají moc hezky na prdel myšlence, že je člověk vznešená bytost, a že je svým intelektem tisíce mil vzdálen ostatním živočichům.

Hezkým obloukem jsme se tak dostali k asi nejznámějšímu výtvoru Gigerovu. Spolu s režisérem Ridley Scottem stvořili bytost, která nechala paradoxně vyniknout bytost člověka, a to jak jeho kladné, tak ty nejzápornější stránky. Alien je bezcitný zabiják, ale jak se později ukázalo, vedle některých lidských vlastností bledne i jeho brutální způsob, jak si zajišťovat přežití druhu. Samotná postava Aliena už asi na filmovém plátně nikdy nebude překonána. Soubor všech jeho vlastností už sám o sobě vzbuzuje hrůzu a strach. Samotný fakt, že je tvar jeho těla jen málokdy zřetelně zobrazen nabaluje na postavu obrovskou vrstvu tajemna. Dalším působivým prvkem je absence měkkých tkání na jeho těle. Jeho střety s lidskou technikou vždy vyvolávaly dojem, že právě narazil kov na kov. Jeho obrovská, ale přitom nepřehnaná síla v kombinaci s mrštností a přirozenou lstivostí neznamenaly pro hrdiny filmů pouze nevyhnutelnou zdrcující porážku. V těchto soubojích bylo v sázce mnohem víc. Člověk najednou nebyl na vrcholu potravinového řetězce, najednou byl nucen bojovat o holý život, přičemž veškeré vymoženosti a technika budoucnosti byly v okamžiku první přímé konfrontace degradovány na úroveň oštěpů a pastí na divokou zvěř. Jednoduše fascinující...

Závěrem bych se rád vrátil na úvod a tak trochu popřel myšlenku, že Giger nedokáže tvořit tak, aby v nás výsledek mohl vzbudit i příjemné pocity. Obrazy, na kterých kombinuje surrealistický svět a fotografie svojí ženy Li opravdu volají po slově "krása". Jsou to jednoznačně moje nejoblíbenější Gigerovy výtvory. Fascinuje mě na nich, jak odlišně na nich dokáže zachytit krásu a lidskost. Sice je ve vzduchu pořád cítit laciné slůvko "provokace", ale v popředí tentokráte stojí spíše mistrovské propojení reality se světem v Gigerově hlavě. Nejsilnější na tom všem je asi představa, jak dokázal Giger vidět svoji ženu, jak ji dokázal přenést do svého světa.
Cílem článku bylo zbavit některé lidi předsudků a rychlých soudů o Gigerově díle. Myslím si totiž, že i v tom nejbrutálnějším Gigerově obrazu najdete pozadí, které vysvětluje PROČ a tak trochu naznačuje, že distancování od podobných myšlenek by bylo pošetilé. Giger neudělal nic jiného, než že odhalil ty nejhlubší a nejsilnější představy, které se v jeho mysli zrodily.

Protože člověk není čistý ... jen v Gigerově surrealistickém podání je ještě trochu špinavější...


www.giger.com

Přečteno: 3368x