A já myslel, že tahle kapela už dávno neexistuje. Vždy když na Evanescence přijde řeč, musím se smát tomu, jak dlouho fungovali a jak málo materiálu přitom vyprodukovali. Myslím, že vydali vlastně tři desky. Byly to "Origin", "Not for your ears" a nakonec "Fallen". Trapasem ale je, že jsou všechny tři vlastně variacemi alba "Fallen", pouze obohacené o některé skladby, ale stále s týmž hitovým základem. No a když pak přišel ten otřesný živák a kapelu opustil hlavní skladatel, oddechl jsem si a zavřel knihu Evanescence. Jenomže, vyhodil jsem je oknem a oni se dnes vracejí dokonce dveřmi!

A tak mi dnes na stole leží vizuálně hodně zdařilá deska The open door. Obal se mi líbí opravdu hodně, je intimní a lákavý. Škoda, že něco podobného neplatí ve větší míře i pro desku samotnou. 54 minut je tak akorát, víc bych ale už asi nepobral. Dávám play a okamžitě to slyším, typicky ukňouraná Amy Lee, typické "super" opravdické kytary, prostě moderní gothic až to bolí. "Sweet Sacrifice" je potenciální hit jako blázen, ale já už jí ten zpěv jaksi nežeru, podle mě ten jekot přehání. Jinak typická kopírka desky Fallen, trochu šmidlání, nudné ale ostré kytary a navrch vcelku slušná melodika. Dvojka pokračuje absolutně ve stejném duchu. Trojka se snaží už přeci jen zatlačit na pilu. Kytary už znějí trochu otrkaněji, Amy Lee trochu klidněji. Jenže pak to přijde, tedy vlastně nepřijde. Celou skladbu čekáme na něco, co nikdy nepřijde. Čtyřka "Lithium" by se tak mohla jevit jako osvěžení, ale pouze v rámci tohoto alba, jinak je to normální slabá balada.

"Cloud nine" začíná hezky strašidelně a navíc elektronicky. Přiznávám rovnou, že cesta elektroniky je podle mě pro Evanescence ideální. Tenhle pop-rock umí hrát každé pako, ale pořádné electro-gothic album je ještě celkem neohrané. Jakmile se na desce ozvou elektronické bicí a vůbec umělé zvuky, hned ožívám a zpozorním, co že se to chystá. Elektronika může být totiž mnohem variabilnější než klasické kytary, proto si myslím, že více elektroniky by kapele jenom prospělo. Bohužel tímto prvkem většina skladeb začíná, ale záhy vše sklouzává opět do rockového bahna beznaděje. Vytržením z letargie je snad jen veleodvážný, ale kupodivu zdařilý cover "Lacrymosa" samotného mistra Mozarta. Konečně přináší kapela něco víc, něco, co by mohlo třeba i zasáhnout vaše srdce. Zajímavě se vyvíjí i devítka "Lose control". Starají se o to opět elektronické bicí spolu se zajímavě zakroucenými kytarami. Je to asi jedna z nejlepších skladeb desky. Tak jako v celé druhé polovině alba, i v desítce "The only one" můžeme okusit, jak by chutnali elektroničtější Evanescence. Takhle ale opět všechno končí a my se nikam nehýbeme. A platí to pro celý zbytek desky. Jedinou výjimkou a zároveň nejlepší skladbou desky je kousek "Your star". Najdete v ní super piano, super kytary, super působivost. Moje jednička....

Deska obsahuje dost krátkých zajímavých okamžiků, ale hodně dlouhých nudných. Takže nevím, má tohle album vůbec na průměr? Asi ano, je to přeci jen solidní neodfláknutá práce. Jde jen o to, že jim jaksi nemá kdo psát solidní materiál. Tak třeba zase někdy, u elektronických Evanescence...

Verdikt: Solidně znějící deska plná prázdných míst. Pro fanoušky bomba, pro ostatní zbytečnost. Nekňourá ta Amy Lee trochu moc?

Přečteno: 825x

< Předchozí		Další >