Po spuštění zesilovače se na mě vyvalilo velice zajímavé tří a půl minutové instrumentální intro, při kterém jsem, přestože používám Windows XP, řekl „WOW“. Jestli to takhle půjde dál, tak řeknu „WOW“ víckrát, než je na reklamních billboardech Microsoftu po celé Praze. Intro nás v zápětí přenese do nálady temnoty, smutku a ponurosti - do skladby O fortuna nesoucí se ve velice emotivním, pomalém, temném a místy až depresivním tempu. Což o to – nápad dobrý. Zkraje se mi to i zamlouvalo, ale vzhledem k tomu, že se další skladby nesou v úplně stejném duchu, všechny jsou postaveny systémem dunivá basa-pomalé kytarové riffy-nemastné neslané bubny-zpěv v jedné rovině, tak si použití onoho magického slůvka obdivu hezky rychle rozmýšlím.

Menší změna nastane u páté skladby RIP, trošku jsme zrychlili (ale opravdu jen malinko). Připomíná mi to britský rock 70tých let. I další skladby se od první trojice malinko odlišují, ale nijak dramaticky, pořád si nejsem jistý, jestli poslouchám tutéž skladbu, či zdali už je to další.

Prvního originálního a zajímavého nápadu se dočkáme až na začátku sedmé skladby Procedures. Někdo píše na stroji, poté klávesami vyťukává rytmus a k tomu se posléze připojí kytara. Než se muzika rozjede na plno (a opět sklouzne do ponuré pomalé monotónnosti), mohu toto směle prohlásit za nejzajímavější minutu celého alba. Z nudy ponurosti a deprese nás vyvede veselá skladba Elysian gold. Tedy veselá – oproti ostatním skladbám by byl i pohřeb veselý.

Následuje již druhé intro – tentokrát ke skladbě What is music? Nemusím použít statistickou metodu extrapolace řad, abych se dovtípil, že Amplifier vždy dostanou nějaký zajímavý nápad, ten „naťuknou“ (např. v intru) a pak ho totálně zazdí stále stejným, nudným hoblováním stále stejného, nudného riffu podduněného basou a doplněného zpěvem na třech tónech. Veliká škoda!

Zvuk je i přesto, že hraje pouze kytara s basou a bubny, velice sytý, hutný a syrový. Na můj vkus však dost „předuněný“, místy přes basu nic neslyšíte. Bubny cítíte jen tak, jakože tam někde v povzdálí nejspíš jsou. Vokál naštěstí moc slyšet není.

Ve třech to prostě nejde! Ve třech si mohou dovolit hrát takoví mistři, jakými jsou bezesporu RAGE, navíc v jejich žánru jeden kytarista bohatě stačí. Amplifier tu a tam dostanou nějaký velmi zajímavý nápad. Těch je ale na desce bohužel pramálo a jejich dotažení není snad ani diskutabilní. Zesilovači si holt nasadili laťku moc vysoko, chtějí se srovnávat např. s Porcupine Tree, ale to se budou muset ještě hóóódně učit. Budu jim fandit a věřím, že po pár letech chytí ten správný směr a obšťastní nás originálním temným progresem. Zatím ale bohužel.