Dostává se mi do rukou další CD ze zástupu německých thrashových skupin. Historie CONTRADICTION ovšem sahá až někam do r. 1991, kdy vyplivli na světlo světa svůj první demosnímek. Od té doby mají na kontě pět řadových alb včetně toho aktuálního, což dává tušit, že to asi nebudou žádná ořezávátka.

Naši germánští sousedé měli vždy pevnou pozici na scéně světového thrash metalu. O zásadních německých kapelách toho žánru se tu rozepisovat určitě nemusím, to by vydalo na další list A4. CONTRADICTION se svezli na vlně tzv. neothrashe, která se dostala ke slovu někdy před deseti lety. Jsou ovlivněni zástupem švédských i starších německých kapel, nepouštějí se tedy do nějakých neprobádaných vod. Najdeme u nich spojení staré školy s novými postupy, které byly ale již v nedávné minulosti nastíněny jinými spolky. Drží se ve své podstatě celkem zažitých postupů. A jak jim to jde, na to se nyní pojd’me podívat (poslechnout) zblízka.

Na první poslech celá deska nezní špatně. Na stříbrném kotoučku nalezneme plno těžkých agresivních rifů skloubených s melodikou. Jen bych si představoval, přijít s tímto materiálem dejme tomu tak před deseti až patnácti lety, kdy toto „hutnější“ období thrashmetalu začalo objevovat světlo světa. A v tom je celá podstata problému. Další a další poslech mne utvrzuje v jednotvárnosti celého materiálu. Jak nás totiž naši rodiče a prarodiče učili, není všechno zlato co se třpytí. Ústřední kytarový riff v první svižné skladbě začne již po chvilce nudit. Zkrátka proto, že nezaznamenáme žádnou větší změnu. Oproti tomu dvojka začíná neotřelým kytarovým sólem a následně vše graduje až k vlastnímu začátku skladby. Celkem klidně jako ticho před bouří začíná i končí čtvrtá „Thunderstorm“. Nálož je to slušná, ale invence žádná. I když začne hrát jakákoliv další skladba, nastoupí znovu ten stále stejný vokál, kterého se do konce celé skladby (a v podstatě i desky) nezbavíte. A pokud budete tak odvážní, že se tímto CD necháte ráno budit, tak toho pána co stojí za mikrofonem z hlavy nevymlátíte po celý den. Osmička s nejkýčovitějším názvem „Thrash metal“ začíná hádejte čím. Ničím jiným než kytarami ostrými jako břitva. Ovšem v polovičce skladby přichází i nečekané odlehčení bez zpěvu a tím dodává alespoň této skladbě punc jedinečnosti oproti ostatním jedenácti kouskům. Á, pardon. Dvanáctka, jak již její název napovídá, představuje rock ´n´ rollový oddech, ovšem jak jinak než v řádně metalovém hávu. Většině ostatních skladbeb vládne až příliš jednotvárný klasicky „uřvaný“ vokál, který má pouze dvě polohy plus jakýsi chorál. Nahoru – dolu, nahoru – dolu. Žádná větší změna, stále stejný kolovrátek.

řekl bych, že album jako celek působí učesaně, je zkomponováno až podle všech nepsaných pravidel, aby se líbilo, až ho po několika posleších jednoduše prokouknete a začne vás mírně nudit. Kdyby hošani vzali veškeré postupy a nápady použité na albu a vtěsnali je tak maximálně do pěti skladeb, vznikl by sice krátký, ale daleko kompaktnější materiál ke kterému by se člověk i po roce rád vrátil. Takhle mi ono promo pouze zapadne mezi ostatní a kdoví kdy si na něj v budoucnu vzpomenu. Jestli vůbec.

Přečteno: 745x

< Předchozí		Další >