Při pohledu na obal proma Bliss of Solitude mě označení epic doom metal opravdu překvapilo. Jak skloubit ponurou atmosféru, která je pro doom tak charakteristická, pospolu s epickými pasážemi? Jak dát dohromady hrbatý, přesto překrásný, minimalismus dohromady s roztáhlým maximalistickým obrem? Nebo mám jen špatnou představu o těchto dvou pojmech?

Opravdu, označení epic doom metal nemá takovou váhu, jakoby někdo snad mohl čekat. Ano, album má svou sílu, svou energii a náladu, ale slovo epické se k němu moc nehodí (tedy, co se týče mého názoru). Každopádně slovo kvalitní k němu sedne velice dobře. Stejně tak jako ponuré, temné a překrásné.

Na desce se prolínají jak současné, novodobé doomové tendence, tak i starší sabbatovský zvuk. Kombinace těchto dvou prvků vytváří pak jakýsi univerzální zvuk, který neurazí ani jednu stranu barikády a řekl bych, že potěší snad všechny, kteří se řadí mezi příznivce hudby s označením doom metal. Temné melodie v kombinaci s rychlejšími pasážemi jsou zde na denním pořádku a přechody mezi těmito pasážemi jsou tak plynulé a nenásilné, že si jich prakticky ani nevšimnete (rozhodně ne s bolestivým výrazem ve tváři, plným znechucení).

Kapela samotná kvalitně reprezentuje všechny své nasbírané zkušenosti a nebojí se vydat ve své hře ještě dále, než jí káže žánr samotný. Připadne mi, že většina současných doomových kapel se až příliš soustřeďuje na atmosféru a hlavně utahaná tempa. To je všechno v pořádku, ale málokdy máte šanci setkat se i s propracovanou technickou stránkou. Na Bliss of Solitude se však technické postupy mírně objevují a album díky nim tak trochu dostává ještě zajímavější rozměr.

Co si opravdu zaslouží pochvalu, je zpěv. Zpěvák si opravdu nevytvořil zrovna jednoduché zpěvové linky, ale přesto je zvládl poměrně obstojně. Sice místy jde mírně cítit, že se mu již nedostává sil, ale hned v následující chvíli je vše vynahrazeno další linkou, ještě více perfekcionistickou než byla ta předešlá (a tentokrát, světe div se, čistě zazpívanou). Každopádně v branži doom metalu je to jeden z nejlepších hlasů, co jsem prozatím slyšel (jestli ne vůbec ten nejlepší, ale to si asi zadělávám na problém). Většina zpěváků se schovává za nemastný, neslaný growling, popřípadě táhlý, hluboký zpěv (který se mimochodem řadí mezi ty nejprimitivnější) a všichni jsou spokojení. V případě ISOLE tím pádem bude hodně lidí nadávat anebo naopak mlaskat slastí. V tomto roce první skvělá vlaštovka v žánru. Doufejme, že podobných bude ještě více.