Ačkoli nejsem žádný zarytý fanda hardcoreové muziky, mám rád výzvy. Las Vegas je nejen Mekkou všech vášnivých hráčů a zábavy všeho druhu, ale i domovem partičky Hemlock, která je na americké půdě celkem profláklá díky odehraným koncertům se zvučnými jmény, jako jsou Slayer, Slipknot, ProPain, Soulfly, Sepultura, Fear Factory atp. Už toho taky mají něco za sebou, stihli vydat celkem čtyři kousky a pátý má na jaře letošního roku spatřit pulty obchodů.

Je mi doteď záhadou skutečnost, že na všech fotkách tvoří tuto kapelu čtyři hoši, ačkoliv oficiálně má členy tři. Ale abych nechodil kolem horké kaše, pokusím se nastínit pocit z tohoto materiálu.

Jako pěst do oka mě okamžitě střelil obal. Vypadá jako fotomontáž dvou odlišných krajin. V popředí typicky český „strašák“, který hlídá pole od nezvaných hostů a za ním vyprahlá americká pustina, na které chybí už jen Clint Eastwood. I když, jak napovídá sup na samotném disku, třeba se stane nečekané. Se zvědavostí a pln očekávání CD pouštím.

Podladěný zvuk a hutnost kytar, které jsou tolik typické pro HCčkáře je i na tomto počinu dobře slyšet. Myslím, že zvuk, kterým se deska prezentuje, je uspokojivý. Nutno ale konstatovat, že snahu o zajímavost interpreti nedotáhli do zdařilého konce. Jako bych zavázal různé kapely do pomyslného pytle a každou chvíli se z něj ozýval někdo jiný. Není to prostě originál, který já často v HCčku hledám, zřídka však najdu.

Jako jediný kladný faktor shledávám, že vsadili na dvojí zpěv. Sekundování Chada Smitha a Bryana Gentryho je tak odlišné, jako taktika Davida a Goliáše. Na druhou stranu bych Bryana do tvrdších partů moc nepouštěl, jeho hlas mi pak zní spíš jako blackař ztracený v hardcoreu. A tato skutečnost mi trhá žíly, ač nejsem emouš :D Dost se mi zalíbila skladba se stejným názvem jaký má deska samotná. Míchá v sobě oba protikladné zpěvy a na samém začátku je náznak experimentace s kytarou. Hned po této výjimečné skladbě mě nečekaně uchvátil následující song s pořadovým číslem devět. Opět kombinace tvrdého řevu s melodickým, do nějž jako mávnutím proutku zasahuje chytlavé sólo.

Deska dohrává. Koukám, že mi uběhlo 44 minut a musím vynést verdikt. Bohužel se mi opět potvrdilo to, že většinu HC kapel poslechnu a schovám někde do šuplíku. Přes snahu zapůsobit takto dopadli i Hemlock. Ale kdo ví, třeba vše napraví nová deska!

Přečteno: 1125x

< Předchozí		Další >