Extrémní metal je určitě fajn, člověk při jeho poslechu vybije přebytečnou energii, přejdou jej temné myšlenky (někdy se možná prohloubí a dojdou rozhřešení) a hlavně dokáže krásně posloužit v naprostém úniku z reality. Každopádně každého extrému se člověk dříve či později přehltí a začne hledat něco, u čeho by si od něj odpočinul. Stejně tak se pravděpodobně stalo i v případě kytaristy a člena kapely MAYHEM, Rune Eriksena. Ten na chvíli upustil od tvrdé a rychlé tvorby a dal se do skládání až doomově laděných atmosférických tónů.

Opravdu, pokud bych o projektu v životě neslyšel a pokud by na albu samotném nebyl Rune Eriksen zmíněn jako hlavní skladatel, asi bych jen těžko uvěřil, že se tato osoba na komponování něčeho takového jako je deska Silhouette, podílela. Hudba je poklidná, decentně ponurá a vše, jen ne tvrdá a rychlá. Silná atmosféra upevněná charismatickým zpěvem Carmen Simoes se rozhodně s tvorbou MAYHEM neshoduje a spíše by se dala připodobnit k extrémně propracovaným LEAVE’S EYES. Tedy, no, to asi nebude nejlepší přirovnání. Vlastně to vůbec není správné přirovnání. Otázkou zůstává, zda-li lze hudbu AVA INFERI k nějaké současné kapele přirovnat. Že by TRISTANIA s menším množstvím ruchů? Ani toto přirovnání není to pravé ořechové.

Hudba na Silhouette se opírá zejména o zpěvaččin výrazný hlas, který vytváří většinu z celkového kouzla desky. Kytary, bicí a případné samply se krčí jen kdesi v koutku a ve většině skladeb opravdu jen velmi zlehka doplňují zpěvové linky. Zajímalo by mne, jak by vyzněl produkt s nějakou slabší zpěvačkou. Ze začátku mi totiž připadlo, že hudbu opravdu táhne jenom zpěv a pokud byste jej z desky odstranili, dostali byste velice chudou kostru. Tak trochu jako poslední album finských NIGHTWISH bez zpěvu, ale ještě k tomu bez orchestru. Každopádně při hlubším poslechu jsem nakonec musel uznat, že se vlastně jedná o naprosto dokonalou souhru zpěvačky s ostatními členy kapely, což si zasloužilo ještě větší obdiv z mé strany.

Všechny skladby se nesou ve víceméně pomalém, poklidném tempu a jen opravdu výjimečně jsou klidné hladiny zčeřeny trochu rychlejším tempem. Ale to je spíše jen tak, aby se neřeklo. Poslech desky se tímto opravdu stává zážitkem a čím více se na ní soustředíte, tím více vás odvděčí za vaší pozornost. Carmen si s vámi hraje jako s loutkou a její hlas vás uvádí do úplně odlišného světa, než v kterém jste se ještě před spuštěním alba nacházeli. Do světa, kde krása a temnota jsou odděleny přesnou a zjevně viditelnou čarou. Kde se nachází buď panensky čistá příroda anebo zdecimovaná pláň. Nic mezitím a vše propleteno v jednu celistvou dokonalost. Kráska a zvíře v pravé poetické podobě.

A věřte, že jakmile jednou toto album pustíte, jen tak lehce se jej nebudete chtít zbavit. Jedná se totiž o opravdu jednu z těch krásných výjimek, kterýchž se dočkáme jen párkrát do roka.

Přečteno: 1297x

< Předchozí		Další >