Už jsem to psal několikrát – současný svět začíná být postupně přehlcen hudebníky všeho druhu. Kapel je málem více než samotných posluchačů a jejich množství rapidně narůstá den za dnem. To by možná nevadilo, kdyby se alespoň jednalo o více méně kvalitní, dobře poslouchatelné záležitosti. Smutné však je, že tomu je spíše naopak a potvrzuje se pravidlo, že s narůstajícím množstvím kvalita klesá. Ať už je to dáno kopírováním jednotlivých nápadů, technickou nezdatností muzikantů, laxním přístupem k tvorbě nebo čistě jen neschopností napsat něco alespoň trochu smysluplného, vždy tyto nahrávky člověku připomenou, kam směřuje naše kosmopolitní společnost…

Jedním z alb, které v sobě mají esenci na to, jak zkazit den, odradit posluchače od metalové hudby, zničit přehrávač a znechutit všechny ve svém okolí, je Mvemjsun(p) (krásný to název) od HAIEETY. První skladba sice prvních několik sekund vypadá, že by teoreticky z alba něco kloudného mohlo být, ale jakmile se zapojí všechny kytary a následně pak zpěvák, který tomu všemu dává pomyslnou korunu, začne být posluchači jasné, že koupě tohoto alba by bylo vyhozením peněz do větru (a to doslova!).

Pokud jste silní a přetrpíte první skladbu, čeká vás mírná odměna. Skladba Freeze the Flame je asi jediná, která se dá poslechnout celá, aniž byste museli opustit místnost za účelem navštívit toaletu. Bohužel to je tak asi všechno. V následujících skladbách se sem tam objeví nějaký ten světlý moment (místy doomovější, místy heavy, místy thrashový), ale všechno se to jaksi ztrácí ve fádnosti, s kterou je album nahráno. Po třiceti osmi minutách máte pocit, jako byste desku poslouchali déle než hodinu, hlavu máte buď totálně vymazanou, nebo vám v ní třeští a v uších vám ještě doznívá hrozivý a táhlý zvuk kytar společně s příšerným zpěvem.

Každopádně, i když je hudba příšerná, utahaná, nemastná a neslaná, přesto se musím muzikantů v kapele zastat. Kdyby se jich totiž ujal nějaký, alespoň trochu schopný skladatel, všechno mohlo být úplně, ale zcela úplně jinak. Podle toho, co v nahrávkách předvádějí, lze usuzovat, že technická úroveň jejich hraní je poměrně vysoká. Každopádně se to samé nedá už říci o zpěvákovi, jehož zpěv mě místy opravdu doháněl k šílenství a pokaždé, když „zapěl“, měl jsem chuť trhat si vlasy z hlavy. Jediné místo, kde se dá jakžtakž poslouchat, je již zmíněná druhá skladba na disku. Jinak máte pocit, jako byste poslouchali zpěvy nějakého hospodského povaleče, který se právě probudil ze svého hlubokého pivního snu.

Někdo mne možná obviní, že jsem až moc krutý nebo že nevím, jak těžká je práce s tvorbou i takového díla. Upřímně – osobně taky dělám do muziky, ale Haieeta mi připomíná mé brzké začátky, kdy jsem pořádně ani neuměl hrát na vlastní nástroj. Ano, v té době jsem taky chtěl nahrát album a doufal jsem v úspěch, ale nikdy bych se neopovážil vydat takovou hrůzu. Člověk nejdříve musí sbírat zkušenosti. Poslechnout si, na jaké úrovni je zbytek scény a pak se chlubit vlastní prací (přesněji řečeno, v momentě, kdy ví, že si s ní netrhne ostudu). Haieeta však na toto nepomyslela a tudíž zní, jak zní.

Přečteno: 1279x

< Předchozí		Další >