Tak jsem se po delší době a festivalovém kolotoči opět vrátil na zem a začal se věnovat domácímu poslechu. Tudíž přináším po měsíční odmlce další recenzi. Tentokrát jsem si posvítil na debut švédské power/heavy metalové formace MANIMAL. Pokud se již někdo setkal s touto začínající kapelou, pravděpodobně to bylo prostřednictvím tří demo nahrávek. Domnívám se však, že málokdo měl to štěstí někdy cokoliv zaslechnout a právě proto je tu nyní jedinečná šance na opravdové seznámení.

Jak by se vlastně dalo stručně charakterizovat první album s názvem „The Darkest Room“? Obsahuje devět pečlivě vybraných a skvěle znějících skladeb, nikterak rychlých, spíše hraničící s heavy metalem. Nemusíte se však v žádném případě hrozit, neboť i přes tyto vyhlídky si každý užije porci melodického metalu. Druhým poznatkem – a to jednoznačně nejpozitivnějším a nejsilnějším – je překvapení na postu zpěváka. Zná někdo Samuela "Sama" Nymana? Pokud ne, je to škoda. Ten totiž podává naprosto fascinující a obdivuhodný výkon. Jeho falzet je stoprocentně čistý, vyzpívaný a vybroušený do naprosté dokonalosti. A nebudu přehánět, když ho přirovnám k samotnému Michaelu Kiskemu. Sice vzdáleně, ale ta podoba zde určitě je. Samotný Samuel a také celá kapela jsou si této skutečnosti naprosto vědomi a snaží se jí co nejvíce využít. Snad téměř 70 % ze svého přednesu zpívá Sam na plný výkon a v závratných výškách, které by mohl závidět kdekdo. A nejen to. Parádním hlasem disponuje i v nižších polohách. Ze začátku jsem byl zděšen a vše mi přišlo poněkud ukřičené, ale postupem času jsem objevil to kouzlo a magnetickou moc, kterou nahrávka oplývá. Kdo od povedené desky očekává futuristické a neokoukané postupy, asi bude zklamán, ale kdo si vystačí se špičkovým vokálem a jistou dávkou podmanivosti, bude odcházet spokojen.

Celou jízdu startuje pomalejší „Shadows“, která se objevila už na demu z roku 2006 spolu se stejně dobrou „Spinegrinder“. A od  začátku je zřetelně jasné, že se nebudou odehrávat kdovíjaké kytarové orgie či bleskové a krkolomné úniky se složitými kytarovými linkami. Ani druhá a titulní „The Darkest Room“ není o ničem jiném než o úžasném vokálu a také citu pro jednoduchost a zároveň hitovost. A o tom je v podstatě celá deska. Najdeme mnoho momentů, které zavánějí nehezkou kýčovitostí až téměř nudností či dotěrností, ale díky bohu za ty dary, že je za mikrofonem ten, kdo tam je. Jasným příkladem je „Ordinary Man“. Nedokážu si představit, jak by zněla píseň v podání někoho s méně vyzpívaným hlasem či ne zrovna ohromujícím rozsahem. Kytarista Henrik "Hank" Stenroos neohromuje svojí technickou hrou, ale spíše svými ostrými riffy. Ten jednoznačně nejzajímavější a téměř smrtící najdeme v písni „Living Dead“. Dlouho jsem neslyšel takto nabroušené a zároveň tak jednoduché hoblování, díky němuž považuji právě tento kousek za jeden s nejlepších na celé desce. Povedly se ale i „Spinegrinder“ nebo „Human Nature“ mírně zavánějící exotikou. Avšak ty prupovídky, které doprovází celou píseň mohly být s prominutím vypuštěny. Skvělá melodie je ukryta též v „Dreamers And Fools“,  což je pravděpodobně nejrychlejší skladba desky, která je již předehrou před závěrečnou a průměrnou „The Life We Lived“, kde zaujme snad jen závěrečná třetina, ale už bohužel nespraví napáchané zlo z úvodu.

A je tu opět to závěrečné a nevděčné hodnocení. Myslím, že se nevyplácí vždy koukat jen na to závěrečné čísličko a nepročíst si celou recenzi. Deska rozhodně neohromí technického posluchače s neutuchající touhou po super rychlém a složitém metalu. K „The Darkest Room“ se vždy rád vrátím, otázkou zůstává, jestli mě k ní bude přitahovat harmonie všeho toho, co budu mít možnost slyšet nebo prostě jen famózní falzet Samuela Nymana.                               

Vydavatel: AFM Records

Domovské stránky: Manimal

Seznam skladeb:

1. Shadows
2. The Darkest Room
3. Living Dead
4. I Am
5. Ordinary Man
6. Human Nature
7. Spinegrinder
8. Dreamers And Fools
9. The Life We Lived

Přečteno: 1412x

< Předchozí		Další >