Poslední dobou se mi zdá, že snad každá druhá metalová kapela ve svém repertoáru musí mít alespoň jednu skladbu se sborem, violoncellem, houslemi nebo rovnou celým orchestrem, a že rapidně ubývá skupin, které ještě pořád dokáží napsat zajímavý materiál pro klasickou sestavu kytara, basa, bicí, zpěv. Jsem proto nesmírně potěšen tím, že se mi do rukou dostalo právě album „Triangular“ od téhle finské pětky.

MALPRACTICE na rozdíl od většiny mainstreamových kapel nevsadili na prvoplánově líbivé melodie a rádoby originální nemetalové nástroje, nýbrž se naopak vrhli přímo proti proudu a začali do sebe skládat zdánlivě nesedící party, riffy a rytmy. Při prvním poslechu by se jejich hudba mohla zdát dokonce naprosto disharmonická. Zatímco kytary si ležérně kráčí vpřed ve znamení pomalých, ale s citem zahraných, úderných tónů, dvojšlapka uhání kupředu a táhne za sebou zbytek. Naopak když se struny kytar div nepřetrhnou při svých very fastech a tappingu, rytmus si to uvolněně šine kdesi v pozadí a nijak zvlášť nespěchá. Ano, zprvu je te skutečně zarážející, ale když této desce věnujete jedinou věc, kterou od vás chce, tedy trochu soustředění, začne vám to připadat jako vlastně docela dobrý nápad. Co víc, jako velmi originální nápad. MALPRACTICE se vůbec neostýchají experimentovat a jejich pokusy jim vycházejí na jedničku.

K dobru jim také nutno přičíst to, že své nástroje výborně ovládají. U kytaristů Joonase Kota a Markuse Vanhaly se to pochopitelně nejvíce projeví v sólech, z nichž některá jsou doslova hypnotizující, jiná zase neuvěřitelně variabilní. Asi nejlepším příkladem by bylo sólo hned v úvodní skladbě „Maze Of Inequity“, kde se sejdou power metalové proudy s lehce old school death metalově znějícími bizarními úlety, snad trochou starého thrash metalového zvuku a konec konců také s klasickým hard rockem. To by se mohlo zdát jako trochu divná kombinace, nicméně i tentokrát z těchto substancí MALPRACTICE dosáhli perfektního, skvěle ladícího výsledku. Dokonce bych se ho nebál označit za jeden z nejsilnějších momentů desky. Bubeník Toni Paananen, na druhou stranu, předvádí svůj um celou dobu trvání alba a rozhodně před ním musím smeknout svůj klobouk, protože takto nápadité a dokonale zvládnuté rytmy jsem už dlouho neslyšel. Škoda jen basáka Jonase Mäkiho, který se v celkovém zvuku ztrácí a to i při sólech, kde se basa stává dosti nenápadnou a pravděpodobně si jí všimnete až na několikátý poslech.

Zpěvák Aleksi Parviainen je kapitolou samou pro sebe. Bez okolků můžu hned říct, že patří mezi ty nejlepší, které jsem měl kdy tu čest slyšet. Netěží ani tak z nějakého extrémního hlasového rozsahu, jako spíš ze svého širokého repertoáru. Každá skladba je, co se zpěvu týče, úplně jiná. Aleksi se jednou ukáže jako old schoolový power metalový zpěvák, příště zní skoro jako Serj Tankian ze SYSTEM OF A DOWN, jindy zase na sebe veme podobu agresivního thrashera a nakonec si spolu s klavírem střihne i procítěnou, pomalou skladbu „Waves“. Po pár skladbách už jsem se tedy osobně těšil, co Aleksi předvede příště a po dohrání alba jsem již mohl s klidem prohlásit, že tento vokalista, jenž má mezi stovkami jiných rockových a metalových zpěváků svůj zcela vlastní obličej, je jedním z pilířů celého alba.

Celá deska „Triangular“ by se tedy dala shrnout do dvou slov, které by jí vystihly – „originalita“, která se dnes již velmi cení, a „variabilita“, která se zasluhuje o to, že jak se jen na chvíli zaposloucháte, už se nebudete chtít odtrhnout až do samého konce. Vaše pozornost – to je to, na čemž celý váš požitek z alba stojí a padá a pokud jste jí ochotni tomuto dílu věnovat, máte se tedy rozhodně na co těšit.

Hodnocení: 9/10

Vydavatel: Spinefarm Records

Domovské stránky: Malpractice

Seznam skladeb:

1. Maze Of Inequity
2. Symmetry
3. Deception
4. Deadline
5. Platform
6. Triangular
7. Waves
8. Fragments