Vážené dámy a vážení pánové, vítejte na velkolepé slavnosti a přistupte bez váhání blíže. Projděte beze strachu dále bránou osudu a Váš život se navždy nezvratně změní. Čeká na Vás pekelná jízda plná nezapomenutelných zážitků, které předčí vše, co jste doposud zažili. Připravena je pro Vás horská dráha plná zážitků a dobrodružství, k tomu navíc dalších deset ďábelských atrakcí. Neváhejte a nepropásněte šanci prožít šokující hodinku života, na kterou Vaše smysly nikdy nezapomenou…

Tak přesně nějak takhle by mohla lákat na novou desku „Festival“ americká kapela JON OLIVA´S PAIN a tato pozvánka by skutečně nebyla jen klamavou reklamou. Předem se omlouvám za možná unavující délku následující recenze, ale domnívám se, že tato deska si zaslouží podrobnější rozbor. Není totiž sporu o tom, že hudba, kterou JOP tvoří, je mnohými obdivována již po mnoho let. Kapela si tak vytvořila celkem zvučné jméno a to zejména pro svou originalitu. A čím, že je tedy JOP originální? Je to právě svým pojetím hudby, které si neklade zbytečné křečovité hranice a začíná stavět tam, kde spousta kapel končí. Nebojí se experimentovat a neustále překvapovat nečekaným. I přes to všechno je však jejich hudba jednoznačně identifikovatelná a nezaměnitelná. A není to jen případ projektu JOP, jako spíše veškeré práce Jona Olivy. To samozřejmě platí i o nové desce s příznačným názvem „Festival“. Už booklet napovídá pekelnou jízdu a na první pohled mě naprosto uchvátil. Smrťák v kabátu a klobouku stojící u brány vítajíc nově příchozí, to vše s děsivým ruským kolem na pozadí, navíc v mlhavém podzimním stmívání. Možná nic, co bychom ještě nikdy neviděli, ale grafické zpracování je opravdu skvostné a napovídá tak, co nás čeká.

Kapela si pro posluchače připravila opravdu nabušenou necelou hodinku hraní v podobě deseti skladeb. Vše dokonale „vymazlené“ a s typickou visačkou JOP. Navíc je deska velice dramatickou záležitostí, je plná neustálých gradačních prvků, změn temp a disponuje dosti napjatou atmosférou, ze které je poznat s jakou péčí byla stvořena. Každé sólo, každý riff dokonce i každý tón je pečlivě promyšlený a dokonale zapadající do celkové koncepce jako penis do vaginy. Již úvodní „Lies“ mluví za vše. Disponuje od prvních vteřin „hubuotevírající“ energií a sympatičností. Skladba začíná brilantním slavnostním intrem, které přímo přechází do první skladby (je jeho součástí). Ta nás již vítá silným heavy metalovým průvodním riffem a typickým vokálním projevem frontmana Jona Olivy. A jak jsem již pravil, nic není tak předvídatelné, jak se původně mohlo zdát a píseň nabízí ve své poslední třetině změnu melodie a tempa, přičemž dochází k jistému zostření, které následuje ukázkové kytarové sólo. Nejinak je tomu i ve druhé skladbě, střednětempé „Death Rides A Black Horse“, kde poprvé silněji pocítíme vliv použití kláves. Těch se samozřejmě Jon, stejně jako na veškerých svých deskách, opět nebál a dal tak své hudbě jasné atributy. Jeho klávesové party jsou totiž naprosto dokonalé a často působí jak z jiného světa. Další věc, kterou musím vyzdvihnout, je práce kytaristů Matta LaPorteho a Toma McDyneho, kteří odvádějí naprosto přesnou a kvalitní práci, čehož si povšimneme především v sólech.

Zvukem z pouti a mohutným hřměním nás zdraví titulní „Festival“. Perfektní skladba, která v sobě skrývá všechno možné i nemožné. Zajímavý je hlavní motiv, jež dobarvuje Jonův zpěv během sloky. Dodává tak pocit vážnosti a dramatičnosti. Dle mého názoru nejlepší kousek celého veledíla. Maličké odlehčení v podobě nadýchané jarní „Afterglow“ přijde rozhodně po tak emočně náročné skladbě vhod. Jak jsem již říkal, skupina se opravdu nebojí ničeho a zásobuje posluchače opravdu jedinečnými zážitky. Ne mnoho kapel si totiž dovolí během svého sóla zakomponovat téměř kabaretní jamík kytary a klavíru. Celkem komorně může působit další „Looking For Nothing“, která na moment z bezpečnostních důvodů uklidňuje rozjetý kolotoč, aby odvrátila nebezpečí a předešla tak utrženým závitům. To však pouze na několik minut, protože do ďábelského tempa vše opět vrací následující „The Evil Within“, která maličko ubrala na melodičnosti a vrhnula se spíše do rozbouřenějších vod. Nakonec proč nemít variabilní a emočně co nejrozsáhlejší desku? Ve své polovině nabízí téměř Lucassenovské klávesové party, jako vystřižené z projektu AYREON, následované kytarovými orgiemi.

V závěru desky na nás čeká ještě pomalejší a pohodová „Winter Haven“, která ovšem od své poloviny zdaleka tak pohodová nebude a nenápadně přejde v technicky úžasné, dost agresivní a kousavé dílko s honosným půlminutovým závěrem, jenž ukončuje další perfektní kousek na této desce. Těžko tento závěr popsat slovy, lepší je slyšet na vlastní uši. Konec obstarává průměrná „I Fear You“, možná nejslabší článek celé desky. Ovšem nevyplácí se podceňovat či zavrhovat. A konečně úplně poslední „Now“, která se jakoby symbolicky a nostalgicky se slzami v očích loučí se všemi návštěvníky veleslavnosti. Slavnost, která na mnohých z návštěvníků zanechá nesmazatelné stopy v podobě nekončícího údivu a nezapomenutelných hudebních zážitků, jež hladí po celém těle a vyvolávají husí kůži.

Celkově lze hovořit o téměř bezchybné, zábavné a povedené desce. I přes velkou spokojenost říkám záměrně téměř, protože vždy je co zlepšovat. Nicméně kapela se opravdu vytáhla a servíruje úchvatné dílo, které se rozhodně v jejich neméně parádní diskografii neztratí. Perfektní následovník předešlé nahrávky „Global Warming“ je zde a osobně vřele doporučuji. I když se mi předešlá nahrávka líbila přece jen o něco málo více…

Hodnocení: 9/10

Domovské stránka: Jon Oliva´s Pain

Vydavatel: AFM Records

Seznam skladeb:

1. Lies
2. Death Rides A Black Horse
3. Festival
4. Afterglow
5. Living On The Edge
6. Looking For Nothing
7. The Evil Within
8. Winter Haven
9. I Fear You
10. Now