Je rock mrtvá muzika? Bohužel na tuto záludnou otázku s dosti filozofickým charakterem nedokáže nikdo jasně a přesvědčivě odpovědět, a tak každý musí učinit pouze sám pro sebe, či přispět do diskuze. Nelze též pochybovat o tom, že názory se budou případ od případu nemálo lišit. Z jednoho pohledu je rocková hudba totiž snad nehynoucí a věčná, o čemž svědčí „nesmrtelná“ jména jako KISS, MÖTLEY CRÜE, DEEP PURPLE, GUNS N´ROSES, ALICE COOPER, WHITESNAKE, SKID ROW a myslím, že bych bez problémů a dlouhého přemýšlení mohl pokračovat opravdu dlouhým seznamem, který by však nikoho nezajímal a hlavně by nebyl přesvědčivým důkazem. Protože do opozice těchto velikánů se totiž staví stále oblíbenější extrémní hudební vlna, jež dokonale vytlačuje ony „nesmrtelné“ legendy. Jistě, v našich hlavách jejich hudba stále zní, ale jak dlouho to bude trvat? Není právě tato skutečnost důkazem, že hard rock jako takový je u konce s dechem? Má vůbec budoucnost? Na jednu otázku si ovšem dokážeme odpovědět celkem bez problému a jasně. Možná se to bude někomu hůře akceptovat, ale jednoznačné je, že rock má svá nejlepší léta rozhodně za sebou. To jestli je ještě stále „živý“ je bohužel neprokazatelné a jen věcí názoru.

Další nepopiratelnou skutečností je, že již zdaleka nevzniká tolik nových kapel, zajímajících se o tento styl, jako v dobách dřívějších. A pokud přece jen nějaká kvalitní vznikne, do podvědomí posluchačů se dostává jen velice těžko a musí si projít poněkud krkolomnou cestou. Rozhodně ve srovnání s populárnějšími a extrémnějšími směry. Jako příklad poslouží úspěšná kapela LORDI. Při zaslechnutí tohoto jména se mi nejdříve vybaví jejich pódiová show a až hodně daleko a dlouho po ní si vzpomenu na nějakou skladbu. Kapela by totiž dle mého soudu nebyla schopná zaujmout v takovém rozsahu, nebýt tak výrazného pódiovo-divadelního renomé. Nikoho neshazuji, jen se snažím poukázat na to, že rockové kapely to dnes skutečně nemají jednoduché.

To, že ovšem často unikají naší pozornosti neznamená, že neexistují. Nebo že by snad nehráli kvalitní muziku. Jedna z takových kapel kterou mám na mysli je německá partička SHYLOCK. Nepatří zrovna mezi nějaké začátečníky, přece jen už mají na svém kontě pátou desku a jsou jednou z nejvíce aktivních rockových kapel v Německu, ale asi málokdo o nich kdy slyšel, pominu-li naše západní sousedy. A pokud ano, bude to hlavně díky podpoře kapel jako AXXIS, PRIMAL FEAR, U.D.O. či DORO. Je to rozhodně škoda, protože právě SHYLOCK a jejich nová deska „Rock Buster“ svědčí o tom, že hard rock rozhodně nezemřel. Troufám si tvrdit, že při poslechu této desky dokonce dostanete pocit, že je naopak na výsluní. Kapela nám totiž předhazuje (a to nejen na poslední desce) kvalitní a poctivou hudbu plnou toho, co máme na tomto stylu tak rádi. Celkem jednoduché, přímočaré a přitom chytlavé skladby. Takové, u kterých si musíte zpívat a poklepávat nohou a pouštět si je neustále dokola. Přitom recept je tak jednoduchý…SHYLOCK totiž vaří z těch nejosvědčenějších surovin, jakými jsou parádní vokál a silné melodické linky. Na první poslech mi zpěvák Matthias Schenk připomněl mix Jon Bon Joviho a Jonnyho Lindkvista ze švédské kapely NOCTURNAL RITES. Celkem zajímavá kombinace co říkáte? Často jsem se dokonce nemohl ubránit pocitu, že v SHYLOCK nemůže naplno uplatnit svůj potenciál. Rozhodně by se neztratil v jiném, rychlejším a tvrdším seskupení.

Tím ovšem v žádném případě netvrdím, že by právě SHYLOCK nebyla kapela, ve které by nenašel uplatnění. Dokonce i jejich pomalé a procítěné skladby jako „Sunshine Vs. Rain“ či „Strong“ mu perfektně sluší. Ovšem ty nejlepší momenty lze hledat v typických rockových vypalovačkách a naprostých hitovkách jako úvodní „Damn Good“, dále pak „Just For You“ a v neposlední řadě také „The Moment“. To jsou naprosté pecky a nelze o nich diskutovat. Zcela odlišnou a klikatější cestou se k cíli uspokojit posluchače vydává „Rose Of Cairo“. Je totiž o něco komplikovanější než ty ostatní a zároveň nejprogresivnější skladba desky (i když přesto vcelku jednoduchá) , ovšem se stejně přesvědčivým výsledkem. Za povedené a stejně chytlavé lze považovat riffovačku „Dawn“ nebo jak jinak než silně melodickou „Rumours“, se skvělým dvouhlasným závěrem.

Co se textů jednotlivých skladeb týče, jsou v podstatě o tomtéž. Hlavní myšlenkou je totiž většinou láska a i z nálady celé desky je to dost zřetelné. Při pohledu na délky jednotlivých skladeb je také jednoznačná jejich přímočarost. Proč si vše komplikovat, když na rock postačí několik málo akordů. A ono to opravdu vychází. Slabší moment si ovšem kapela vybrala v závěru a to ve skladbě „We Are“. Ta má sice naprosto strhující refrén, ale její zbytek je bez šťávy. Stejný problém jako by měla i závěrečná „Wrong Planet“. Ta je bohužel asi nejslabším článkem celé desky, ale nutno dodat, že celkový dojem po tak povedené třičtvrtě hodinové rockové jízdě nezkazí. 

Co říci závěrem? Doporučuji poslechnout všem. Rockerům, metalistům, hoperům, popařům a nevím komu ještě, protože zde je jasný důkaz, že rock stále žije a to na dost vysoké úrovni. Deska „Rock Buster“ potvrzuje, jak jednoduché je tvořit krásnou hudbu. Jedna taková zajímavost závěrem. Ta totiž spojuje kapelu s německým fotbalovým klubem 1. FC Nürnberg, pro jejichž fandy nahrála v prosinci 2009 skladbu, která se objevila na fanouškovském CD klubu.

Hodnocení: 9/10

Vydavatel: Metal Heaven

Domovské stránky: Shylock

Seznam skladeb:

1. Damn Good
2. Dawn
3. Rumours
4. Sunshine Vs. Rain
5. Just 4 U
6. Much
7. Rose Of Cairo
8. Strong
9. Somebody Else
10. The Moment
11. We Are
12. Wrong Planet