Maestro Oliver Palotai a jeho kolegové – tedy SONS OF SEASONS – se po dvou letech vrací a s nimi je tu jejich druhé album „Magnisphyricon“. Má zvědavost byla skutečně vysoká, protože debut „Gods Of Vermin“ byl věru fenomenální. Díky němu jsem neměl nejmenší pochybnosti o tom, že by druhý počin měl být naplněn nějakým béčkovým materiálem. Naopak jsem očekával hudbu velmi náročnou na poslech, která bude ukrývat mnohé zajímavé. Nepřekvapilo mě, že jsem se nemýlil.

Jak jednoduše shrnout vývoj a rozdíly mezi oběma tak mistrovskými a komplexními díly? Viděl bych to následovně. Zatímco „Gods Of Vermin“ bylo trochu více „živoucí“ a trochu méně nabobtnalé, tak „Magnisphyricon“ je na tom přesně opačně. Nutno ale dodat, že rozdíly nejsou nijak gigantické. Jedná se spíše o jemné nuance. A teď, pokud dovolíte, bych se na celou tuto záležitost podíval poněkud podrobněji.

Nejprve k onomu základnímu rozdílu. Oliver se podle mého tentokrát pustil do komplikovanějších skladeb a nějakým způsobem se trochu vytratila ta původní, hutná atmosféra, která přímo sálala z debutu. Zatímco „Gods Of Vermin“ pro mě bylo především o emocích, „Magnisphyricon“ duševní prožitky trochu upozaďuje na úkor pozornosti v oblasti hráčských a skladatelských dovedností, do nichž musíte proniknout a náležitě je ocenit. Neznamená to však, že by byl zcela chladný. 

Pokud jde o kompoziční stránku, rovnou se musím přiznat, že ji nedokážu do detailu ocenit. Oliver je výborný skladatel a jeho postupy a vrstvení několika nástrojů je tentokrát skutečně mohutné; snad proto, aby hudební stránka dobře reflektovala část názvu desky. Myslím, že jen skutečně znalý hudebník by dokázal opravdu docenit, co „Magnisphyricon“ po této stránce nabízí. Laik zde nenajde mnoho záchytných bodů v podobě zřetelných melodií, což je oproti debutu jednak změna a také myslím trochu škoda. Místo toho jsou skladby tvořené krom tradičního základu především hutnými riffy a klávesovými aranžemi, které obsahují široké spektrum poloh a projevů, a samozřejmě zpěvem v podání Henninga Basseho (ex-METALIUM), který je podobně versatilní jako Oliverovy klávesy. Tu a tam můžete zaslechnout flétnu nebo housle. Základní schéma platí pro tvrdé písně, závěrečná, jemnější „Yesteryears“ je jen v omezeném doprovodu klavíru, zpěvu a nějakého nástrojového „křoví“.
Co se kláves týče, již jsem naznačil, že Oliver jich využívá velmi široce. Od mohutných orchestrálních aranží, přes různé typicky power metalové vyhrávky (které občas mohou připomenout KAMELOT, v nichž Oliver také působí) až třeba právě ke klavírním tónům nebo orientálním motivům. Stěžejní je ale ona orchestrální složka, která SONS OF SEASONS jasně řadí do symphonic metalového ranku. Na pochybách vás v tomto ohledu nenechá ani známá melodie v písni „Tales Of Greed“, která je ovšem v režii kytar.
Zpěv je jedním slovem dokonalý. Nikdy jsem nějak extra nesledoval Henningovu dřívější formaci METALIUM, ale myslím, že právě u SOS našel tento pěvec prostor, jak se hlasově vyřádit. Krom jeho typických poloh se můžeme i nyní dočkat harsh vokálu, který mu jde opravdu skvěle, ale také různých hlasových experimentů. Henninga znovu místy doplňuje Simone Simons (EPICA), která je tentokrát nejvíce slyšet v písni „Sanctuary“, nicméně celkově si myslím, že je její podíl oproti debutu trošku nižší. Kromě Simone si ještě můžeme krátce vychutnat jistou dívku (nebo miniaturní dětský sbor, nepoznal jsem to přesně) spíše odříkávající jakousi říkanku v „Tales Of Greed“ a zpěváka v písni „1413“, jenž si zanotuje několik závěrečných partů. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl hlavní mozek celé skupiny, ovšem jméno se mi najít nepodařilo.

A co tedy atmosféra? Myslím, že oproti široké a téměř hmatatelné náladové paletě z „Gods Of Vermin“, si zde musíte na tu správnou atmosféru trochu počíhat. Zejména na její „světlé“ prvky, neboť temnota z desky dýchá už jen díky jejímu obalu.
Hlavním náladotvorným prvkem je podle mě Henning, který svým hlasem na pozadí temného hudebního doprovodu vytváří ony zakaboněné pocity a provede vás od naštvanosti přes oplzlost až do melancholie či jakési nepříjemné napnutosti v očekávání toho, co vlastně přijde, přičemž víte, že to nejspíš nebude nic moc hezkého. A dokonce i Simone Simons se svým hláskem připomíná spíš zrádně svůdnou bludičku než anděla, který snímá trápení. Jediná pasáž, která mi skutečně evokuje pozitivní emoce – a sice naději – je závěrečný vokální part skladby „1413“ (a možná také latinsky zpívaný sbor tamtéž). Jinak ovšem budete pohlceni spíš tím temnějším. A připravte se na to hned od počátku – démonický orchestr následovaný pekelným valčíkem je jen začátek!

Závěrem bych snad jen dodal, že přes (ale spíš právě pro) svou mohutnost, komplexnost a náročnost se mi „Magnisphyricon“ zamlouvá méně než jeho předchůdce. Zde se skutečně jedná o poměrně náročnou hodinu a deset minut, která bude vyžadovat pozornost a mnoho prostoru k vydechnutí vám nedá. Díky tomu se mi stalo, že jsem se občas při poslechu ztrácel. Oproti debutu jsem si také oblíbil menší množství písní (mou absolutní špičkou se jednoznačně stala „Tales Of Greed“). A zmiňovaný pokles atmosféričnosti je pro mě asi tou největší ztrátou. I přesto však nemůže být debat o tom, že „Magnisphyricon“ je o precizní hudební práci a nabízí skutečně mnoho prostoru, který stojí za to prozkoumat. Já sám jsem desce věnoval čas od konce dubna a ani nyní nemohu tvrdit, že ji mám zmapovanou. Pokud vám tento žánr není cizí, tak jistě mohu doporučit.

Hodnocení: 8,5/10

Vydavatel: Napalm Records

Domovské stránky: Sons Of Seasons

Seznam skladeb:

1. Magnisphyricon: Temperance
2. Bubonic Waltz
3. Soul Symmetry
4. Sanctuary
5. Casus Belli I: Guilt's Mirror
6. Magnisphyricon: Adjustement
7. Into the Void    
8. A Nightbird's Gospel
9. Tales of Greed
10. Lilith
11. Casus Belli II: Necrologue To The Unborn
12. Magnisphyricon: The Aeon
13. 1413
14. Yesteryears