Mám takový pocit, že události posledních týdnů, týkající se nejen ochrany autorských práv, nabraly takový spád, že se problematika nedotýká pouze a jen „internetových pirátů“ ale zasahuje už i umělce samotné. Dokážu si totiž při vší absurditě celé situace představit případy, kdy budou v budoucnu i hudební kapely vystaveny neustálým útokům a budou tak nuceny vést dlouhé soudní spory z důvodu podezření z krádeže autorských práv atd. Mám na mysli situace, kdy se někomu bude pozdávat daná melodie, část textu, riff, obal apod. povědomé a spustí se tak kolotoč dosti nesmyslného dokazování a osočování. Jakkoliv se toto může zdát absurdní, jsem opravdu skeptik a obávám se, že něčeho podobného se skutečně v následujících letech dočkáme.

Proč vlastně začínám takovou úvahou???  Pod tíhou neustálé mediální masáže jsem si totiž spočetl, kolik je jedna plus jedna a usoudil, že recenzovaní LILLIAN AXE by vlastně mohli být typickou ukázkou „vykradačství“. Tento zdánlivě hanlivý výraz však nelze brát jako urážející nebo hodnotící, ale spíše jako přirozený. Neexistuje totiž na světě hudba, která by nebyla podobná jiné. Taková idea mohla fungovat možná před sto lety, ale v dnešní době je něco podobného absurdní. Hudba je prostě hudba, sestává se z množství jednotlivých tónů, má svůj rytmus atd. Nelze si přeci nárokovat rytmus, který je zde od pradávna (především díky řeči). Nelze si nárokovat jednotlivé tóny, nebo nějaký jejich sled, jejichž kombinace svým způsobem také nejsou nekonečné. Nicméně doba je zlá…

Nyní však hrr do LILLIAN AXE. Je mi celkem záhadou, že se mi tito američtí veteráni dokázali po celou dobu mého života vyhýbat. Je to opravdu divné, že předchozích osm studiových nahrávek úplně ušlo mé pozornosti, stejně tak jako téměř třicetiletá existence. Ano, psal se tehdá rok 1983, když se v New Orleans oficiálně zrodila tato glam rocková parta, pochopitelně v odlišné sestavě oproti dnešku. Za takovou nejklasičtější sestavu lze považovat: Ron Taylor (zpěv), Steve Blaze (kytara, klávesy, zpěv),  Jon Ster (kytara, klávesy, zpěv), Rob Stratton (basová kytara) a Danny King (bicí). Nutno zmínit, že díky tehdejším hitům „True Believer“ a coveru „No Matter What“ se deska „Poetic Justice“ vydaná v roce 1992 dokonce ocitla ve stovce nejlepších kousků žebříčku Billboard a to určitě není špatné.

Nicméně Billboard, nebillboard, v mých očích respektive uších zní LILLIAN AXE (alespoň co se novinky „XI: The Days Before Tomorrow“ týče) jako celkem vykradačský průměrný hard rock. Vykradačský, ovšem přesto s vlastní tváří. Je totiž fakt, že několik těch motivů jsem přece jen už někdy někde slyšel (mám na mysli například „Death Comes Tomorrow“ – IRON MAIDEN „The Rime Of The Ancient Mariner“, nebo „Soul Disease“ – nemůžu teď být konkrétní, ale zde se nezapře vliv Roba Halforda). Z uplynulé věty si lze tedy udělat předběžnou představu projevu LILLIAN AXE. Ha, omyl, to je právě ten problém. Možná občas dojde na nějaké ty podobné motivy, jejichž problematiku jsem řešil už výše, takže tento fakt můžeme považovat za celkem relativní, přirozený a nezbytný. Nicméně celkový projev a atmosféra na „XI: The Days Before Tomorrow“ je dosti osobitá, charakteristická a originální. Já bych se nebál použít pojem temný náladový melodic hard rock s prvky doom metalu. No, sám jsem z téhle věty poněkud paf, ale uvnitř to tak cítím. Klasické rockové až heavy postupy totiž Američané doplňují dosti melancholickými náladami. Pro příklad je to třeba „Gather Up The Snow“ nebo neméně zdařilá „The Great Divide“. Pro svou obhajobu podotýkám, že nejde o doom metal, spíše o takový hodně utahaný náladový, přesto melodický hard rock.

„The Great Divide“ je dalším příkladem oné jedinečnosti a zlodějiny zároveň. Opět se na mysl dere myšlenka určité analogie, ale ta nálada a podání jsou zcela originální. A stejně tak je tomu v podstatě celou desku. Hledat něco silně vybočujícího je asi zbytečnost, avšak osobně vnímám jako vrcholný bod druhou část „Soul Disease“. Je to sice v již zmíněném halfordovském ražení, ale je to super. No a špatně vlastně nedopadla ani závěrečná a celkem logicky očekávatelná vylévárna srdíčka „My Apologies“. Nikdo z toho asi nezvlhne, ale ostuda se taktéž nekoná. Naopak za zbytečnost považuji přitroublou a do kontextu nezapadající „Bow Your Head“.

„XI: The Days Before Tomorrow“ není vůbec špatným materiálem této nedoceněné nebo spíše podceňované glam rockové zaoceánské party. Záleží však na přístupu. Můžeme se na celek dívat jako na průměrné dílo veteránů žánrů, nebo na špičku v béčkovém rocku. Nicméně úspěchy z let počátků kapely se rozhodně nekonají!!!

Hodnocení: 7/10

Vydavatel: AFM Records

Domovské stránky: Lillian Axe

Seznam skladeb:

1. Babylon
2. Death Comes Tomorrow
3. Gather Up The Snow
4. The Great Divide
5. Take The Bullet
6. Bow Your Head
7. Caged In
8. Soul Disease
9. Lava On My Tongue
10. My Apologies