Jedna z nejočekávanějších desek minimálně první poloviny roku 2006 se právě ocitá na operačním stole. Dlouho odkládaná operace se tedy nakonec koná - obávám se ale, že nebude bolestivá pouze pro kapelu. Nebo vám nepřipadá nebezpečné, vracet se, byť obloukem, po tolika letech ke stylové klasice jménem „Wolfheart“? Zpočátku jsem byl tímto záměrem jednoznačně potěšen - postupně se ale do mé mysli začaly vkrádat první rozpaky...

A teď, když už album poslouchám nějakou tu chvilku, se rozpaky změnily v lehké zklamání. Není nijak trpké, ale stejně, na kapelu vrhlo viditelný šedivý stín. Já osobně jsem se v posledních deskách kapely moc nevyžíval, jejich styl už mě neoslovoval tolik, jako právě „Wolfheart“  a jeho následovník „Irreligious“. Když jsem tedy poprvé slyšel „Memorial“, svitla pro Moonspell nová naděje. Fernando opět přiškrtil svůj už tak parádní chraplák, kytary zostřily a celkové vyznění desky se zdálo více dynamické a svižné. Jenže, další růžky už album do dneška nevystrčilo.

Oproti starým albům mě dost skladeb na novince vůbec nechytlo. Což o to, poslouchají se hezky, ale nějak nepřekročily ten magický práh, kdy se do nich zakoukám a zblázním. Moonspell totiž asi ani neumějí natočit vyloženě špatnou desku, takže když se jim něco nepovede dopadne to vždycky ještě relativně dobře. Pro fanoušky, kteří ale znají jejich alba do poslední noty, je takovéto škobrtnutí i tak hodně citelné. Vím to moc dobře, protože i moje srdcovky něco podobného kdysi předvedly.
Na albu „Memorial“ dostaly nově slušný prostor i klávesy. Další indicie, směřující nás do historie. Jejich „zamontování“ do desky je vskutku příkladné. Působí velkolepě, ale umějí si zahrát i na intimitu. K prosté a přímočaré sžíravosti ala „Wolfheart“ jim ale stále něco chybí. Skladby jsou ale celkově opravdu hodně podobné těm z vlčího alba. Vždy ale chybí právě ten poslední krůček, který by navrtal naše srdce a způsobil onu správnou bouři, kdy naše krev začne vřít. Nejblíže tomuto stavu zvanému „Vlčí srdce“ jsou skladby „Blood Tells“ a „Once it was yours“. Ty mám na albu asi nejraději. Jejich temná atmosféra hlubokých hvozdů a upířích zoubků lesknoucích se v měsíčním svitu patří bez jakýchkoli ALE na trůn desítkový. Hodně rád mám i filmovou orchestrální instrumentálku „Proliferation“. řeknu vám, ta by se neztratila ani na těch nejkvalitnějších hudebních doprovodech k hororům.

Tohle album nejde potopit nízkou známkou. Na to má prostě moc vysokou základní hodnotu. I bez té přidané má tak zajištěný slušný bodový příděl. Dejme tomu, že bez těch tří zmíněných skladeb by album stálo tak za 6/10. I s nimi a také s výborným zvukem studia Woodhouse ale dostává o něco více. A proč tak málo? Jen proto, že mě jednoduše nechalo nepříjemně chladným ještě dříve, než mi krkem stačil projet ostrý upíří špičák. Výsledek tak nezachrání ani BigBoss v roli asi 20sekundového zpěváka. Fakt jsem dlouho nemohl uvěřit, že je to on. Ve skladbě „Luna“ taky zazní nějaká ta žínka, ale to už je fakt všechno. Vlastně ne - ještě přijde dlooouhá skladba „Best Forgotten“ definující přesně lehkou nadprůměrnost této desky. „Memorial“ sice není materiálem zahraným na jistotu, ve výsledku tak ale skutečně vyznívá. Prostě odřená sedmička.
Příště prosím více útočit na srdce ...

Domovské stránky: www.moonspell.com

Přečteno: 900x

< Předchozí		Další >