Album Superstar pro mě bylo docela rozpolceným albem. Absolutní hitovky se mačkaly těsně vedle hlubokých skladeb a všechno to bylo tak nějak hrané na dvě strany. Hezky se to projevilo i na rychle rostoucí popularitě kapely a na playlistech koncertů tomuto albu následujících. Hrálo se prostě většinou toto album a to ještě jen ty největší hity.
Teď tu máme ale desku novou. Bonboniera je velice ambiciózním albem, sklízejícím vavříny u většiny kritiků a těšící se obecně uznáním ze všech stran. Co se ale opravdu pod tímto podivně jednoduchým názvem skrývá?

Myslím, že posun je vcelku jasný, ale přitom nijak drastický. DG prostě dopilovali minulou desku ještě blíže k dokonalosti. Během těchto úprav vzaly za své především velké rozdíly mezi tahouny a stínovými skladbami alba. Deska působí mnohem vyrovnanějším a umělecky hodnotnějším dojmem, než její předchůdce se snad ještě provokativnějším názvem.Výsledkem je to, že si konečně poslechnu rád opravdu celou desku.
Hned od začátku na nás dýchne specifická atmosféra nočních barů, městského undergroundu a bídně vedených životů, jak ji dokáží vykouzlit právě tihle kluci ve svém divadle metalu a elektronických efektů. Drsná realita nočního života se zde najednou kamarádí s životem "dole", jakoby odjakživa patřily k sobě. Možná je to chladný svět, ale jeho upřímné podání tento chlad rychle rozráží.

Přesto všechno jsem si opět nejvíce oblíbil skladby svižnější a rytmičtěji zpívané. Mezi jistoty desky se tak okamžitě zařadily perly jako „Tryskáč“, „Tam dole pod kanálem“, nebo „Jen malý moment“. Poslední jmenovaná ale až příliš nápadně přebírá parádní rif z minulého alba. Alespoň v úvodu je to až moc okaté. Každopádně, tyhle tři skladby jsou jednoduše vykrystalizovanou kvalitou, vzešlou z práce na albech předchozích i na albu současném. Jejich provokativní, ale nevtíravá melodika vás během několika málo poslechů strhne, a typická rytmika kapely potom využije chvilky nepozornosti, aby vás úplně dorazila.
Jako novou věc, kterou jsem si na desce oblíbil, musím zmínit nečekaně jemnou a melancholickou skladbu "Pianista Nino". Její síla podle mě naprosto deklasuje ostatní materiál desky. Snad poprvé zde dostává hlavní úlohu právě ono piano. No a v závěru alba se navíc vždycky vyžívám v kytarách skladby „Alenka z loutkových show“, která taky zkouší „být trochu jiná“ než ostatní písně kolem ní.

Mimochodem, piano a vůbec klávesy jsou na tomto albu vskutku povedené. Nezůstávají jen tak v pozadí, coby osvěžovače atmosféry, ale staví se často do role tvůrců nálad a chmur, které tomuto albu tolik sluší. V tomto nastal rozhodně velký pokrok oproti dřívějšku.
Abych ale jen nechválil, zmíním se i o pár věcech, které se mi na jinak úhledně zabalené Bonboniéře nelíbí. Tak předně texty. Stejně jako na albu minulém jsem si k nim nevypracoval žádný vřelejší vztah. Hrubá poezie všedního dne mi občas přijde až příliš jednoduše podaná. Příkladem za všechny budiž tento úryvek: Sám věčně čeká na výtah, až vyveze ho někam pryč a ven (v rýmu k „noc a nebo den“). Ale najdou se i skladby, které bych na albu přeci jen oželel. Jednou z nich je třeba "Dešťový mužík". Její atmosféra je mi prostě až moc nepříjemná, což při poslechu prostě nemám chuť překonávat.

Co tedy dodat? DG dokázali, že jdou nahoru, o tom není sporu. Vyhladili některé nedostatky minulé desky a přidali navíc punc nejvyšší kvality. Pro fanoušky to bude asi jednoznačná bomba, pro nezaujatého posluchače každopádně skvělá deska. A navíc! Zvukově jedna z NEJ českých placek.

Domovské stránky: www.darkgamballe.cz

Přečteno: 1637x

< Předchozí		Další >