Prahu navštívili opět po bezmála roce kanadští gothic rockeři The Birthday Massacre spolu s polskými Deathcamp Project a to v rámci afterparty k polskému Castle festivalu. Protentokrát je přivítaly prostory právě rekonstruovaného klubu Rock Café, takže se opět muselo končit úderem desáté. Už se nemůžu dočkat, až klub projde rekonstrukcí a budeme si moci užívat vystoupení i po tomto šibeničním čase. Zvukovka se trochu protáhla, což se podepsalo na setu Deathcamp Project, ale zase se díky tomu povedlo vypiplat zvuk skorem k dokonalosti.

S albovou tvorbou dark wawe/gothic tria Deathcamp Project jsem seznámen jen víceméně zběžně, takže hranice zvědavosti byla o trochu výše než u hlavní hvězdy večera. Kapela nastoupila nějakou tu chvilku po dvacáté hodině, takže jejich vystoupení se smrsklo na chatrnou půlhodinku. Tudíž bez nějakého většího rozmýšlení a kecání, které sestávalo vlastně jen z klasické představovačky a rozloučení, do publika vpálili šest skladeb. Osazenstvo klubu bylo nakonec až nečekaně početné, přeci jenom gothic akcí se u nás zas tolik nepořádá a pro mnohé přítomné je každá podobná akce malým svátkem. Pro přiblížení neznalým, instrumentálně se Deathcamp Project potuluje mezi Fields Of The Nephilim a vokálně mi projev zpěváka Voida trochu připomínal Clan of Xymox. Jak jsem tak postával v publiku a kapela nás vítala na akci, zaregistroval sem vedle sebe dvě děvčata, které se jistě ještě nějaký ten pátek nebudou moci posadit za volant (bodovým systémem to určitě nebude) a na adresu vokalisty proběhla zajímavá scénka. "Hele ten chlápek vypadá jako Dani" a druhá jí na to z rozšířenýma očičkama povídá "Týý jo, fakt celej Dani".

Moje první setkání s Kanaďany The Birthday Massacre proběhlo už před více než rokem, kdy jsem poprvé zaregistroval jejich videoklip k písni Blue na nějakém obskurním gothic výběru, už si přesně nepamatuji o co se jednalo. Tenkrát jsem si je, uznávám, dosti nespravedlivě, zařadil někam do škatulky "něco jako Evanescence", ale můj náhled se změnil, když se mi dostalo do ruky jejich album Violet, které spatřilo světlo světa léta páně 2004. Vtáhla mě do sebe jeho pop gothická atmosféra a velezajímavý zpěv frontwoman Chibi. Akorát ta Blue mi pořád nějak neseděla.

Z alba zní "narozeninový masakr" hodně romanticky a nasládle a proto mě potěšilo, když po trochu prodlouženém instrumentálním intru vysekli jako první Lovers End, která zněla, když se ozvaly kytary, až nečekaně tvrdě. Chibi se objevila na podiu ve slušivém oblečku ala školačka z nějakého Anime a sekundující muzikanti jako klasičtí "kravaťáci". Jenže všechnu pozornost na sebe strhávala zpěvule, se svým širokým hlasovým rozsahem pohybujícím se od romantického zpěvu, o kterém sní většina slabší popové scény, až po tajemný zastřený vokál a všechno to doprovázela vymlouvavými grimasami. Asi nejvíc jí štvalo, že při tom všem poskakování a pobíhání po podiu jí nechtějí držet "culíčky" :-)

Dočkali jsme se všech důležitých skladeb, přičemž stěžejní část tvořilo album Violet (musím se přiznat, že jsem si nemohl pomoci a při Nevermind jsem si tak trochu prozpěvoval i já a jak sem se tak díval kolem sebe, nebyl jsem zdaleka sám). Když přišla na řadu Blue, teprve v tu chvíli jsem pochopil, proč se jedná o tak stěžejní skladbu repertoáru. Ten náboj a zastřený hlas frontwoman dokázal roztančit celý klub. Zůstala ve mně jen jedna pochybnost, konkrétně co bylo pouštěno ze záznamu a co bylo "live". Klávesák se ve skutečnosti asi moc nenadřel, protože o většinu jeho partů se staral spíš minidisk než jeho stojící či, sice roztomilé, ale nevyužité přenosné klávesy. To samé platí i o bicmanovi, ale tam není mé podezření již tak silné. Po děkovačce a následném vyvolávání na podium se jako poslední ozvala klasická klávesová videoherní vyhrávka ze začátku hitovky Video Kid a pak již jen smutné rozloučení a šupito domů, nebo komu se nechtělo, mohl ostat na následující after party s gothickou hudbou. Osazenstvo The Birthday Massacre se ukázala jako vcelku veselá parta, takže i po skončení koncertu se s usměvem na tváři procházeli po klubu, klábosili s publikem a podepisovali alba.

Opravdu povedená akce se vším všudy a kromě trochu protáhlé zvukové zkoušky, která byla vykoupena perfektně čitelným zvukem, se vydařila po všech stránkách. Nezbývá tedy než doufat, že Neosféra do zimy přiveze ještě nějakou zajímavou hvězdičku a hlavně, aby se rekonstrukce Rock Café moc neprotáhla a my si mohli užívat koncertů v jejich prostorách i v pozdějších hodinách.

Přečteno: 1433x