Naše nenávist vás zničí, hlásá název turné v čele s americkou formací CHIMAIRA a dalšími třemi krajany. Přehnali se pražským Abatonem jako smršť a my opět byli u toho, abychom mohli podat pravdivé svědectví o tom, zdali nás – všechny přítomné – jejich muzika zničila či nikoliv.

Vlivem špatné dopravy a mého trochu delšího odpočinku po celodenní práci jsem bohužel nestihl set první kapely DÅÅTH, ale když se nad tím zpětně zamýšlím, nějak mě to ani moc nemrzí. Jejich spojení industrialu s death metalem mě nebavilo ani z desky, takže si myslím, že v živém podání by to nebylo o moc lepší. Stihl jsem poslední skladbu, která nezněla tak úplně marně, ale více se k nim vyjadřovat nebudu.

Druhá formace večera v podobě THROWDOWN měla pod pódiem přeci jen větší počet svých fanoušků, kteří vytvořili parádní atmosféru. Moshpit jako kráva ocenil i frontman kapely, který se mimo jiné vyjádřil k německé zastávce, kde to podle jeho slov bylo naprosto otřesné. Pánové zadrnkali na mým uším poměrně nelahodící strunu. Pořád mi to přišlo jako další laciné HC, ale našly se i prvky thrash metalu, občas se objevil i náznak punku. No, celkem složitost, tuto bandu nějak zařadit, ale na druhou stranu jsem nepocítil žádné nutkání odejít. Celé vystoupení jsem zhlédl a i když na mě THROWDOWN neudělali žádný dojem, musím s čistým srdcem říct, že poslouchat se to ještě dalo. Výpadek elektrického proudu u předposlední skladby pak byl jen další neočekávaný prvek celého jejich burcujícího setu.

Na UNEARTH jsem byl dozajista připraven lépe. Sleduji je již od prvního alba a to, co předvádí na deskách, je kupodivu stejně nudné i naživo. Melodický metalcore v celé své parádě. Pavián za mikrofonem, občas nějaký ten dobrý kytarový motiv, jinak strašlivá nuda! UNEARTH ze začátku sází na novou desku „The March“, která se ještě dá trochu více poslouchat, ale jakmile se pouští hlouběji do historie, přepadá mě strašlivá touha uniknout ven ze sálu. To jsem asi po páté skladbě udělal. Sbalil jsem si svých pár švestek a letěl dolů prohlédnout si merch a dát si pivo. Mezitím jsem neustále čekal, až parta mladíků laskavě dohraje, jenže jejich set nebral konce! V závěru už jsem se tak nudil, až jsem myslel, že si okoušu všechny nehty na rukou i na nohou!

Poslední a dlouho očekávaná hvězdička si dala trochu na čas. Vše musí být perfektně připraveno. Světla, kytarové aparáty, klávesy a bicí, to vše se bedlivě zvučí. Když je následně vše hotovo kapela přichází na pódium a do davu se začíná vlévat čirá nenávist. CHIMAIRA má totiž něco, co všem předchozím kapelám chybělo. A to je kurva dobrý nakopávající zvuk kytar (škoda jen toho upozaděného zpěvu) a vynikající atmosféra! Kopáky vše ženou pěkně dopředu, typicky lámané rify se zničující silou, depresivní tóny kláves umocňující pocity beznaděje a skvělý vokál Marka Huntera – to je CHIMAIRA! Ihned po první skladbě „Venom Inside“ z nové desky „The Infection“ je jasné, kdo tady velí. Pak následuje „Resurrection“! Nádhera. CHIMAIRA ukazuje, že i ve škatulce core se dají zahrát pořádné krkolomné skladby bez bůhvíjakého chození kolem horké kaše. Potěšila mě i perfektní věc „The Flame“ z předchozí desky a pár dalších fláků. Pak se už ale pánové soustředí hlavně na „The Infection“. Z té mimo jiné zazněly povedené věci jako „The Disappearing Sun“ či „Secrets Of The Dead“. Pomalejší a o to více burcující fláky střídají ty rychlejší masakrózní, když v tom frontman najednou oznamuje, že se blíží poslední skladba. S vypětím všech sil ještě všichni křičíme do refrénu „I HATE EVERYONE!“ a je vymalováno! Konec, šmytec, šlus. Přídavek nebude, ale chce ho po takovém vyčerpávajícím výprasku vůbec někdo? Já moc ne, tudíž balím kramle a honem rychle mizím směr Palmovka, abych stihl poslední tramvaj do Hostivaře.

Jestli bych měl soudit podle názvu celého turné, tak bych musel říci, že se mě nenávist prvních tří kapel ani nedotkla, zatímco ta poslední mi naložila více, než jsem stačil pobrat. Tři rutinní záležitosti a jedna sázka na jistotu, která rozhodně nezklamala. Taková jsou holá fakta o pražské zastávce tohoto zničujícího turné.