Když se u nás v České republice jednou za čas objeví nějaká rocková legenda, jakými jsou třeba nedávní JETHRO TULL nebo právě britští YES, stojí mě opravdu hodně úsilí a výčitek na takový koncert nejít. Proto jsem se tentokrát rozhodl ušetřit trochu energie a do Olomouce si na tyhle šedesátníky zajet.

Řeknu vám, nebylo to úplně nejjednodušší, doptat se na cestu k universitní hale, kde se koncert konal. Skoro to až vypadá, že v Olomouci snad nežije nikdo jiný, než vyskoškolští študáci v prvním ročníku, kteří vám s cestou moc neporadí. Nakonec se ale našla jedna hodná slečna, která mě nasměrovala správně a k hale jsem se nakonec nějak dostal, abych následně zjistil, že snad dobrým devadesáti procentům všech fanoušků je kolem čtyřiceti a já jsem se tak zařadil mezi těch pár nejmladších, když tedy nepočítám pár zmatených dětí pobíhajících okolo.

Každopádně netrvalo dlouho a na pódium, vyzdobené typickými bílými ozdobami zavěšenými ze stropu, nastoupili tři starší pánové – kytarista Steve Howe, basák Chris Squire a bubeník Alan White – a s nimi i dva znatelně mladší členové – zpěvák Benoît David (který nahradil Jona Andersona, potýkajícího se se zdravotními problémy) a klávesák Oliver Wakeman (což je mimochodem syn původního klávesáka Ricka Wakemana). V celém davu fanoušků panovaly značné obavy, že z britské art rockové legendy se nakonec vyklube revivalová kapela. Nakonec se ale ukázalo, že obavy to byly plané a zejména právě nový zpěvák Benoît u mě dosti zabodoval, když se mu podařilo bez větších problémů odzpívat celý koncert tak, že by ho od jeho předchůdce jeden nerozeznal.

Ostatně perfektní výkony, jak se dalo očekávat, podali všichni členové kapely, zejména pak věčně kytary střídající Steve Howe. Dočkali jsme se pak i solidního Alanova drum sola, nicméně to mě, narozdíl od kytarových partů, nijak zvlášť neohromilo. Zatímco první polovina zhruba dvou a půl hodinového vystoupení oplývala spíše napjatou atmosférou „co předvedou teď?“, při té druhé, kterou předcházela krátká pauza, bylo vidět, že YES už to začíná bavit a vystoupení bylo podstatně uvolněnější. Zazněly songy ze všech možných alb, zejména pak z jejich nejúspěšnějších dvou „Fragile“ a „Close To The Edge“, též pak z jejich, už ne tak úspěšného, „Drama“ nebo „90125“ z roku 1983. Ke konci vystoupení, kdy už to vypadalo, že kapela skutečně hraje poslední skladbu, se po jejím doznění na pódiu objevil starosta města Olomouc, aby si přihřál polívčičku a spolu s umělci předal jakési nadaci pro postižené peněžní šek. Po té dodal jakousi poznámku o tom, že on hrát nebude, že je to jejich koncert, ne jeho, a následovalo grandiózní finále.

Jediná věc, která mi na celém koncertě mírně vadila, byla, že zvukař na můj vkus trochu přestřelil výšky a hlavně nestíhal dozvučovat během skladeb v místech, kde se mix na studiovkách úplně mění a album se tak dostává do jiných sfér, čehož si asi nejeden znalec YES (za kterého se nepovažuji) všiml. Nakonec to ale byla jen drobná vada na kráse a tuto show musím ohodnotit velmi kladně. Pokud máte rádi ten starý dobrý art rock ze 70. let, určitě se vyplatí zajet si na tuto kapelu. Klidně i do zahraničí.