Pro mnohé na tomto světě se stalo jen pomyšlení na kombinaci pátek 13. dosti sužující. Abych mluvil sám za sebe, na mě nic takového neplatí a nikdy neplatilo. Tím spíše, je-li právě na takové datum naplánován nějaký ten koncertík, jež bych si nechal ujít jen velice nerad. Po letních festivalech jsem si dával čas na malý oddych, načerpání sil a připravoval se na sezonu klubových respektive halových koncertů. Tím pomyslným startovním výstřelem se pro mě tedy paradoxně stalo ono "magické" datum pátek 13. Zastrašit jsem se samozřejmě nenechal a stejně nějaká ta stovka věrných, jež si našla cestu do plzeňské Šeříkovky na předem zajímavě a lákavě vyhlížející večer strávený v přítomnosti německých kapel BRAINSTORM a samozřejmě PRIMAL FEAR v čele s nikým jiným než s velkým Ralfem Scheepersem.

Přece jen návštěva PRIMAL FEAR není v naší republice samozřejmostí, a proto jsem byl celkem překvapen z vybraného místa konání. Co mě ovšem překvapilo ještě více, byl fakt, že ani přesto nebylo zcela vyprodáno. Mám ten pocit, přestože KD Šeříkovka vypadal celkem zaplněn. Rozhodně by se však ještě mnoho a mnoho metalistů vešlo. Nicméně nestalo se a tak bylo alespoň k hnutí. Dalším překvapením, jež mě doprovázelo během pátečního večera, bylo nedodržení předem oznámeného zahájení koncertu, kvůli kterému jsem neměl tu možnost vidět první z hrajících kapel a sice plzeňské INTERITUS. Ti začali totiž již ve 20:00, avšak podle informací, které se ke mně dostaly, jsem nebyl jediný, kdo přišel až na devátou večerní. Spíše pro upřesnění jsem byl jeden z většiny, neboť krom fandů, jež si hájili místa na sezení, moc dalších setu INTERITUS nepřihlíželo. Nu což, nedá se nic dělat. Hlavní hvězdy večera totiž ještě měly přijít. A přišly… Krátce před úderem deváté hodiny nastupují BRAINSTORM a pro mě osobně další obrovské překvapení, srovnám-li s poslechy studiových desek. Jejich set byl totiž k mému úžasu opravdu zábavný a nabitý energií. A i odezva z publika byla velice pozitivní. Nejsem věrným fanouškem této německé power metalové formace, nicméně uznávám, že vokalista Andy B. Franck má opravdu charisma a naživo se poslouchá velice příjemně. Pravda, že skladby BRAINSTORM zní po nějaké době hodně podobně, ale jsou-li zahrané s opravdovým nadšením a je-li se na co dívat, proč ne. Zajímavá byla ovšem sestava, ve které svůj set kapela odehrála. Už jsem zažil například absenci kytary, ale odehrát vystoupení bez basy, to se nevidí tak často. Pokud jsem dobře zaregistroval, stalo se tak z důvodu příbytku nového člena do rodiny u baskytaristy Antonia Ieva.

Každopádně basa nebasa, nebylo to v žádném případě až tak strašné, jak by se mohlo zdát. Její nepřítomnost sice do jisté míry ochudila o to krásné bublání a chvění po celém těle, nicméně hudba byla rozhodně i tak poslouchatelná a kvalitní. S každou odehranou skladbou hustota metalistů na metr čtvereční rostla a napětí spojené s nedočkavostí na sebe nenechalo dlouho čekat. BRAINSTORM připravili perfektní atmosféru a stali se tak opravdu vhodnými a „luxusními“ hosty. Jejich hodinka hraní byla tak akorát na hledání té správné pozice a dostání se do varu. Ohledně té pozice ještě dodám, že v Šeříkovce jsem si (jako vždy), co se zvuku týče, nebyl až tak jistý. Mám ten pocit, že kdo nestojí zrovna na prostředku si nemůže hudbu vychutnávat naplno. Je to zejména velikostí zdejšího kulturáčku, s tím samozřejmě spojenou akustikou a konečně i aparaturou.

Bohužel nám pan zvukař krátce po půl desáté, když konečně nastoupili Ralfovci, nedaroval tu maximální možnou palbu a nemůžu se do dnešního dne zbavit dojmu, že byl Ralf zaprvé zbytečně potlačen a hlavně zadruhé, že se svým způsobem občas šetřil. Ne snad že by nepodával přesvědčivý výkon, o tom tu není v žádném případě řeč. Jde spíše o to, že ne vše bylo tak stoprocentní jako na studiových deskách. Rozhodně ne snad provedením, ale spíše intenzitou. V každém případě i tak jsem často pociťoval to slastné mrazení v zádech zapříčiněné naprosto ukázkovým a parádním zpěvem v závratných polohách. První vizuální kontakt s Ralfem mě taky celkem zarazil. Na jeho visáž ala skinhead si už přece jen všichni zvykli a málo koho překvapí, každopádně obleček, ve kterém Scheepers na podium přikráčel, byl vskutku otřesný. Alespoň mě už tedy ta stará „halfordovská“ móda absolutně nic neříká. Ten kabát byl prostě hrozný a model pod ním…škoda mluvit.  Pokud se ale propagátoři takových modelů cítí více „heavy“ tak proč ne. I když Ralf je kapacita a heavy až běda. i kdyby seděl v kvádru na židličce. Na druhou stránku uznávám, že to není až tak podstatné. Při pohledu na děsivě naběhlé žíly na Ralfově do hladka vyholené hlavě, bylo vidět, jak moc je jeho zpěv náročný pro celý organismus.

Co se setu týče, byl vybrán maximálně trefně a atraktivně. Poskytl tak průřez tím nejlepším, co kdy PRIMAL FEAR stvořili, samozřejmě s nezbytným důrazem na novinkovou desku „16.6. (Before The Devil Knows You're Dead)“. Z té kapela odehrála (doufám, že budu přesný) „Under The Radar“, „Killbound“,  „Hands Of Time“, „Riding The Evil“ a samozřejmě titulní „Six Times Dead (16.6)“, jež zní naživo opravdu výtečně. A reakce z publika byla jasným důkazem. Nádherné momenty nastaly též při poslechu balady „Hands Of Time“. Je třeba poznamenat, že poslední deska, ke které se turné vztahovalo, funguje v živém provedení naprosto bezproblémově. Ze starších počinů se hrálo např. „Nuclear Fire“,  „Angel In Black“ či hitovka a jednoznačně hymna večera „Metal Is Forever“. Dočkali jsme se též pohledného hráčského souboje mistrů Hendrika Woltera a speciálního live hosta Alexe Beyrodta, jež odehrál celý koncert (pravděpodobně i celé tour, nebo jeho část). Oba potvrdili své kvality a neskutečně rychlé a přesné prsty v divoké kytarové onanii. Přesto, že je pravděpodobně vše předem naplánováno a procvičeno, vyšel mi jako vítěz tohoto nepodstatného minisouboje Alex Beyrodt. A to hlavně pro větší sympatie a na pohled větší pohodovost při konání své rutiny. Na scéně tak chyběl stálý člen Magnus Karlsson. Přiznám se ale, že netuším, proč po tomto řešení kapela sáhla. Co se zbytku PRIMAL FEAR týče, přátelská atmosféra a stísněné prostory v místě konání doslova vybízely ke kontaktu s publikem a to se také dělo. Kapela se se všemi zúčastněnými rozloučila okolo půlnoci za doprovodu trojice přídavků a odporoučela se do zákulisí, pravděpodobně směr sprcha a možná rovnou do místa konání dalšího koncertu druhý den tj. Kuřim u Brna.

Sebenaplňující se proroctví o děsivosti pátku 13. díkybohu nedostálo své pověsti a pro změnu se tento den stal velkým svátkem pro návštěvníky plzeňského koncertu PRIMAL FEAR. Co mě zklamalo, bylo nedodržení předem oznámeného začátku večera, tím pádem nemožnost sledovat plzeňské INTERITUS. Což z jedné stránky není pro mě osobně až taková škoda, jde ale o princip. Jinak hodně povedený večer a doufejme, že se s PF na našem území setkáme na nějakém z letních festivalů.