Pro mnohé pověrčivé Čechy je pátek třináctého nejnešťastnějším dnem v roce. Nicméně pro fanoušky finského metalu byl minulý pátek třináctého dnem šťastným, neboť do České republiky přijeli power metalisté SONATA ARCTICA.

O tom, že se na SONATU ARCTICU, i přes nepříliš šťastné datum, těšilo mnoho lidí, svědčí například fakt, že zlínský Masters Of Rock Café club byl už delší dobu před koncertem beznadějně vyprodán. Někteří opozdilci měli tudíž smůlu a na SONATU si musí počkat do příštího roku, kdy se prý má tato finská formace opět v ČR objevit.

Prvními předskokany byla finští WINTERBORN. S úvodní skladbou mě docela mile potěšili a vypadalo to, že nejen mě, ale také zbytek návštěvníků. Nicméně nadšení opadlo stejně tak rychle, jak přišlo a s poslední skladbou jsem asi nebyla jediná, kdo byl celkem rád, že kapela končí. Jejich představení nebylo špatné, mělo jen jednu zásadní chybu – bylo nudné. Skupin, jako je WINTERBORN, jsou spousty a spousty. Na takovéto kapely si ráda zajdu „zapařit“ s přáteli, ale na nějaký kvalitní, dlouhodobý poslech to není ono. Abych však jen nekritizovala, musím pánům pochválit dobrá kytarová sóla a občasné povedené sbory.

WINTERBORN skončili a tak je mohli chvíli před devátou hodinou večerní vystřídat Nizozemci DELAIN. O této kapele jsem už slyšela a tak jsem byla celkem zvědavá, co předvedou. Když na pódium nakráčela rusovlasá vokalistka Charlotta v koženém korzetu a začala zpívat, nemohla jsem se zbavit dojmu, že nepřijeli nizozemští DELAIN, ale jejich krajané EPICA. Jejich projev, ale i samotná hudba mi místy připadaly, jako kdyby se již zmíněnou EPICU snažili napodobovat. Nicméně svému úkolu – rozproudit publikum – dostáli skvěle a když po necelé třičtvrtě hodině hraní odcházeli, byly spokojení jak oni, tak i publikum.

Kolem desáté hodiny už začali být fanoušci nedočkaví a snažili se hvězdy večera přivolat skandování jejich jména. Za chvíli se ozvalo intro a SONATA ARCTICA se konečně objevila na pódiu. Když se na stage objevil i frontman Tony Kakko, měla jsem smíšené pocity. Tvářil se, jako kdyby ho to celé nanejvýše obtěžovalo. Najednou ale, jako mávnutím kouzelného proutku, jak kdyby shodil neviditelnou masku, se začal usmívat na všechny strany a když začal zpívat první song večera – „Flag In The Ground“ – publikum už bylo plně v jeho moci. Při prvních asi dvou skladbách mi vadil zvuk, který byl mírně „překytarovaný“ a zpěv skoro zanikal. Nicméně při asi třetí písni si to asi uvědomil i mistr zvukař a tak jsme si mohli svou dávku finského metalu pořádně užít.

Z relativně nové desky, kterou sem SONATA ARCTICA  přijela představit, hráli již zmíněnou skladbu „Flag In The Ground“, dále pak „The Last Amazing Days“, „As  If the World Wasn't Ending“, „Juliet“ a „Everything Fades To Gray“.  Kromě těchto písní nemohly chybět skladby jako „Fullmoon“, „8th Commandment“, „Vodka“ (kdy všichni fanoušci svorně zpívali, jak moc po ní touží) a další. Co však nejen mě v playlistu chybělo, byla profláklá „Replica“, kterou SONATA ARCTICA  bohužel do setu nezařadila.

Ke konci koncertu mohlo publikum obdivovat umění klávesáka Henrika a kytarisry Eliase, kteří postupně zahráli svá sóla, kterými ukázali, že svým nástrojům skutečně rozumí a jsou s nimi dobře sžiti.

Na úplný konec pak ještě dorazil Tony, aby využil fanoušků, kteří se mu naprosto poddali. Rozdělil diváky do tří skupin - levá, pravá a prostřední. Jedna skupina měla dělat zvuky hajtky, druhá kopák a poslední virbl. Vzal si Tommyho paličky a začal s nimi mlátit do neviditelných bicích, jehož zvuky se ozývali z publika. Z tohoto celého vznikla profláklá píseň „We Will Rock You“ kterou si všichni, včetně Tonyho, s chutí zazpívali.

Celý koncert končil něco před půlnocí a tak se všichni spokojení diváci mohli odebrat do svých domovů. Kdo si však ještě chvíli počkal, mohl zastihnout kapelu, která vyšla z haly na čerstvý vzduch (kouřit). Z jejich výrazů a podle toho, co říkali, se jim koncert také líbil (vyjma Tonyho, který opět nasadil svůj neutrální až unuděný výraz obličeje a komunikaci omezil pouze na slova „yes“ a „no“). Jediný, kdo asi nebyl příliš objektivní byl klávesák Henrik, který už měl trochu víc popito a hlásal akorát, že chlastá všechno, protože je Fin.

Závěrem bych chtěla pochválit pořadatele koncertu. Kromě šatny, která byla nešikovně řešená a otevřená pozdě, jsem lepší organizaci snad nezažila. Vyzdvihnout musím například kouření. Byla jsem na hodně koncertech, ale ještě jsem nezažila, že by se na nějakém nekouřilo. Na SONATĚ ARCTICE jsem však viděla jen jedinou cigaretu a ta v publiku vydržela asi deset sekund, než zakročili seckuriťáci. Za to jsem byla vděčná, protože v halách bývá vždycky nedýchatelno už tak a připadá mi vůči návštěvníkům a kapelám samotným bezohledné na koncertech kouřit. Tento koncert byl první, ze kterého jsem se vrátila, aniž by mi vlasy smrděly kouřem z cigaret.