Svůj nabitý rockovo/metalový trip, čítající tři koncerty během osmi dnů, jsem zakončil 21.11. v hlavním městě, konkrétně návštěvou vinohradského klubu Retro Music Hall. Právě zde se totiž konalo vystoupení rockových staříků UFO z Velké Británie. Bohužel ihned při vstupu jsem byl opravdu znechucen, a to když mi byly ochrankou odebrány dosti nelogické předměty z mého poloprázdného batohu. Posuďte sami: do koše totiž mířila mandarinka, oplatka a zvýrazňovač. Proč v batohu ovšem zůstala sada, dle mého názoru stejně, ne-li více, nebezpečných propisek, je mi záhadou. Asi měli strach, abych nepočmáral zdejší diskotéku (ano klub vypadá spíše jako diskotéka, než rockový klub; ona to totiž i diskotéka je). Stejně tak sada tužkových baterek zůstala netknutá. Jistě, bezpečnost především, ale je-li lískooříšková Delissa v mléčné čokoládě považována za nebezpečnější předmět než balení tužkových baterek…

Je pravda, že jsem letos již Retro Music Hall navštívil, ale přišel jsem tenkrát již do téměř zaplněného prostředí, což bylo tentokrát, i dvacet minut před začátkem koncertu, zcela opačně. Až to téměř zavánělo ostudou, díkybohu se v průběhu večera dalo vše do pořádku a parket byl solidně zaplněn. Proč ovšem nebyl otevřený balkon a bar k němu přiléhající jsem nepochopil. Nutno ovšem podotknout, že obsluha dole všechno i tak stíhala s přehledem.

Jako předkapelu si legendární Angličané zvolili rock´n´rollové THE BULLETMONKS. Ti nasadili opravdu zabijácké tempo a nabyl jsem pocitu, že jsem dlouho nepoznal tak parádní předkapelu. Zprvu jejich energická hudba sice zůstávala bez většího ohlasu, s přibývajícími minutami se ovšem zapojovala stále větší a větší část publika. Všemu navíc nahrával přímý kontakt skupiny s publikem díky opravdu stísněným prostorům, ve kterých kapela hrála. Byli tak (jak je v klubu zvykem) skutečně všem na dosah a mělo to blahodárný dopad na vzniklou atmosféru. Šlo o celkem mladou kapelu se sympatickým složením. Exoticky vyhlížející basák, perfektní a sympatický vokalista a strhující podání rock´n´rollu. Přesně takto bych v krátkosti vystihl tuto nadějnou formaci a doufám, že se s nimi v budoucnu ještě někdy setkám, neboť naživo dostávají jednoznačně palec nahoru.

A pokud tohle platí o THE BULLETMONKS, tak o UFO dvojnásob. Ti totiž v přátelské klubové atmosféře odehráli nezapomenutelný koncert plný desítky let starých pecek a nedali na sobě v žádném případě znát nějaký ten uplynulý rok od doby jejich stvoření. Pravda že zpěvák Mogg si hodně často klekal nebo se ohýbal, aby se protáhl a bylo zřejmé, že ho záda určitě pobolívají, nicméně na hudebním výkonu to rozhodně znát nebylo. Startovním songem byla úvodní „Save Me“ z poslední desky „The Visitor“ a potvrdilo se to, co jsem při psaní recenze této nahrávky očekával. Že naživo bude vše fungovat o poznání lépe. Stejně tak dobře zněla i další nová skladba „Hell Driver“. Ze starých pecek jsme se dočkali „Let It Roll“, „Love To Love“, „Only You Can Rock Me“ či „Too Hot To Handle“. Po celou dobu koncertu jsem stál v první řadě a měl jsem tak možnost, nahlédnout do playlistu (což se samozřejmě nedělá:) ) přilepeného před odposlechy. Byl jsem celkem v šoku, neboť ať jsem hledal, jak jsem hledal, nikde jsem nenašel jednu z nejlepších rockových skladeb historie, „Doctor Doctor“, a to ani v přídavcích. Vždyť to měl být přeci ten největší hřeb celého večera. Nu což, nedá se nic dělat, kapela má ostatně v zásobě mnohem víc povedených skladeb než jen tuto přes třicet let starou klasiku.

Zajímavá byla sestava kapely, jelikož je známo, že poslední desku nenahrál na basovou kytaru jako standardně Pete Way, který byl ze zdravotních důvodů nahrazen. Na tour s kapelou vyrazil Rob DeLuca (SEBASTIAN BACH BAND), jenž se zhostil této příležitosti naprosto bravurně. Ona celá kapela působila hodně svižně a neustálé útoky až na okraj podia mě nejednou téměř stály nějaký ten úraz od krku kytary. Kontakt s publikem byl opravdu na jedničku. Phil neustále popíjel vychlazenou „Gábinu“ a v jeden moment k pobavení všech dokonce obdržel od jednoho z fanoušků točené pivko v kelímku, a to v momentě, když se týpek odhodlal ve chvilce nepozornosti ochranky vyběhnout na podium, obdarovat frontmana kapely a zároveň si s ním přiťuknout. Překvapivě to ani následně neschytal a odkráčel po svých opět s úsměvem na své místo. Hodně zajímavou postavou na pohled je klávesák a kytarista Paul Raymond, který svou vizáží a zvolenými doplňky jakoby zaspal dobu a žil neustále v časech SWEET. Jeho červené „cvičky“ a dámská bižuterie působí na první pohled opravdu komicky, na pohled druhý ovšem smích přechází. Nicméně na jeho hru to samozřejmě nemá vliv a oceňme alespoň to, že je opravdu svůj.

V závěru večera kapela všem zúčastněným nadělila přídavek (a na playlistu poslední uvedenou skladbu) „Rock Bottom“ a zmizela v útrobách klubu. Jenže netrpěliví fandové svým hlasitým voláním „Doctor Doctor“ opět vyzvali staříky na scénu a ti skutečně nadělili pecku přesně tak, jak ji známe. A totálně tím rozsekali celý klub, neboť ten byl v tu chvíli téměř vzhůru nohama. Zahráno stejně jako zamlada. Čili perfektně a nezapomenutelně. Poslední, ale tentokrát opravdu poslední skladbou večera byla skladba „Shoot Shoot“ a neskutečně dlouhé kytarové sólo v podobě Vinnieho Moora, jenž ukázal, jak je pro kapelu důležitý a co všechno se za dlouhé roky s kytarou naučil. Své téměř nekonečné sólo si vychutnával hrou poslepu, s kytarou za krkem a bavil tak nejenom publikum, ale též celou kapelu, která byla po celý večer v úžasném rozpoložení a neustále se pošťuchovala či popichovala do pupku jako v případě právě Moora a zpěváka Phila Mogga.

Zkrátka celý večer se náramně povedl a krom mého časného rozčilení ihned u vstupu  mi nezbývá, než hodnotit akci jako za zcela bezchybnou. Snad se chlapci z UFO zase brzy ukáží, neboť i ve značně pokročilém věku své existence jim to neskutečně šlape.