Další lahůdková akce z dílny Obscure, která stála platící návštěvníky pouhých 299 Kč nabízela opravdu zajímavou sestavičku, kterou stálo za to vidět. Tudíž jsem se také tento večer s chutí vypravil do Abatonu.

Česká PANDEMIA začala vskutku úderem 19. hodiny, jak bylo avizováno, a tudíž jsem bohužel díky krátkému hracímu času ani ne půl hodiny viděl pouze polovinu poslední skladby. To mě celkem mrzí, avšak alespoň jsem se mohl přesvědčit o tom, že sál byl již slušně zaplněn a lidi docela pařili, což si PANDEMIA rozhodně zaslouží. Při předchozích dvou menších akcích, na nichž jsem formaci viděl, totiž stáli pod pódiem sotva tři lidi, takže doufám, že si to dnes tito chebští muzikanti patřičně užili.

Pořádný bordel rozpoutali i Amíci ENEMY REIGN, kteří do lidí naprali nekompromisní brutal death metal/deathcore. Důstojnou pařbu a rozpumpování lidí zařizoval hlavně plešatý zpěvák, s pořádně zarostlou tváří, který působil jako řezník z povolání. Jeho vokály a hrdelní skřeky byly rovněž na slušné úrovni. Naživo to byla pořádná palba a lidi to oceňovali, i zvuk byl celkem slušný. Při poslední skladbě frontman dokonce samým nasazením vykopl kytaristovi kabel, za což si nasypal popel na hlavu a jelo se dál.

Po nějaké té pauze zaznívá intro a již nastupuje jedna z dnešních hvězd večera – řečtí temní náladotvůrci ROTTING CHRIST. Avšak logo jejich kapely s artem visí za bicími již od začátku dnešní akce. Frontman Sakis v typickém tričku XΞΣ i zbytek kvartetu vytvořili dnes vskutku působivou a elektrizují atmosféru. ROTTING CHRIST dnes alespoň částečně vyvrátili pověsti, jež se o nich vypráví – že jsou naživo tak trošku uspávači hadů. Tento malý a celkem spoře osvětlený klub jim seděl mnohem více, než velká open air prostranství (jako např. loni na Brutal Assaultu). Jelo se prakticky bez přestávky, žádné velké průpovídky, jen intro, pozdrav „Dobrý večer Praha“ a už to šlapalo. Atmosféra sypaček, či střednětempých riffů doplněných typickými aranžemi z playbacku byla místy skutečně elektrizující. Zazněly novější vypalovačky z posledních dvou alb, ale došlo i na staré kousky „Sign Of Evil Existence“ či „Non Serviam“. Vrcholem pak byla hymnická „In Domine Sathana“, kterou si s chutí zazpívala většina publika. Rovněž musím pochválit světelné efekty, které s hudebním projevem dobře korespondovaly. Celkově za cca 50 minut toho „Hnijící Kristus“, zosobněný ve čtyřech muzikantech, stihl zahrát opravdu maximum, co se v daném čase dalo. Na druhou stranu, vůbec bych se nezlobil, kdyby hráli i o něco déle.

Cca půlhodiny pauza, osvěžení, případně vyprázdnění na WC a pak už se se stylovým logem BOLT THROWER est.1986 a za zvuku kanonů objevuje hlavní kapela večera. Jestliže všechny spolky před nimi předvedly slušný výkon, tito war death metaloví Angláni všechno spálili na popel, rozstříleli kanony, pohřbili šest stop pod zem a kdo ví co ještě. Mašinérie pod vedením Karla Wiletze začala zabíjet flákem „The IVth Cursade“ ze stejnojmenného legendárního alba, kterýžto je na rozjezd opravdu skvělý a ve válečných hymnách se pokračuje dál. Ačkoliv u BOLT THROWER převládají pomalejší, či střednětempé pasáže, v live podání mají skladby neskutečnou sílu, tvoří neprůstupnou zvukovou stěnu a výborné nepravidelné dávky kopáků či dvojkopáků dávají skladbám ten správný drive. Jestliže jste příznivci muziky BOLT THROWER, věřte, že naživo je to ještě 100 krát lepší! Když už jsme u zvuku, myslím, že mohl být přeci jen o něco tišší i míň naboostřenější. Vzaději, kde jsem stál já, byl tak nějak na hraně, ale soudím, že vpředu to musel být celkem bordel. Z toho si však fanoušci nic nedělají a rozjíždějí téměř neustálý moshpit, poskakují a juchají jak šílení a jsou doslova totálně zmagoření. Vrtulky předvádí i Karl se svými asymetrickými (asi metr sem, asi metr tam) blonďatými vlasy a rovněž nechává mocné refrény často zpívat publikum, které se nenechá zahanbit a pěje či skanduje opravdu mocně. A ne že by to byli jen ti vepředu, les rukou i hlasité ovace se ozývají i zezadu a v klubu je málokdo, koho by toto strhující vystoupení nechávalo chladným. Vynikající práci samozřejmě odvádějí i ostatní instrumentalisté, včetně nenápadné a sympatické baskytaristky Jo Bench.

Zaznívá průřez celou diskografií, namátkou zářezy jako „Mercenary“, „…For Victory“, „Cenotaph“ či „Anti-Tank“. Vystoupení neskutečně graduje a fanoušci i kapela jakoby byli nevyčerpatelní. Dvouskladbový přídavek je skutečně zaslouženě vyřvaný a komba při něm začínají pořádně vazbit a bzučet, takže to chvíli vypadá, že BOLT THROWER jako tečku za vystoupením odpálí svou aparaturu. To se ale neděje a mašina bez okolků pokračuje dál v masakrování. Závěrečný kousek „Pride“ (pýcha) věnuje Karl publiku a to si jej ještě na závěr patřičně užije, přičemž se objeví i několik stage-diverů. Něco přes hodinu hracího času je tak akorát, poněvadž za tu dobu toho tito šílenci stihli rozsekat mnohem více než některé kapely během dvouhodinového setu. Částečný obdiv a částečná nechápavost pak přichází na účet fanoušků, kteří v dnešních poměrně nelidských podmínkách co se dýchatelnosti a teploty týče, zvládli odpařit a odskákat celý set. Na druhou stranu přeci jen bych uvítal, kdyby se alespoň trošku krotili. Ono se na tu vřavu hezky dívá (z pódia jistě ještě pěkněji), ale mít na sobě každou chvíli nasádlených několik zpocených tlusťochů svlečených do půli těla, především z řad všudypřítomných Poláků, není opravdu nic příjemného.

Celkově musím říct, že hudebně i atmosférou se jednalo o jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl, především díky výkonu zmíněných BOLT THROWER. To vše pro fanoušky za skvělou cenu. Přesto bych však měl pár mimohudebních výtek a to především k prostoru a také trochu k organizaci. Tak zaprvé Abaton má nespornou nevýhodu, že do klubu se chodí úzkými dvířky z bočního schodiště, což v případě několika set diváků způsobuje nepříjemné tlačenice. Pořadatelé však nepochopitelně nechali zavřená dvířka zezadu z druhého schodiště (což je bohužel v Abatonu běžné), která by proudící davy rozdělila alespoň na dvě části. Výsledkem bylo, že do nás stojících neustále vráželi lidi, kteří proudili sem a tam k baru či na WC (zvláště my stojící kousek před zvukařem, jsme to odnášeli). Čili když už do mě někdo popadesáté vrazil se slovy „s dovolením“, měl jsem chuť rozdávat rány. A právě to by se dalo alespoň částečně eliminovat otevřením zadních dveří. Druhá výtka míří směrem k cenám – 32 Kč za půllitr Budvaru a 40 Kč za půllitr Coly v lahvi je moc. Na akcích typu deathmetalových koncertů by mohly být ceny přeci jen lidovější, zvláště pro fanoušky, kteří cestují zdaleka, za což dají také nemalou částku. To však nejspíš barmanům nikdy nedojde, nebo spíše dojít nechce.