Sonisphere Festival se v České republice tento rok objevil poprvé, takže jsem od nikoho nedostal žádné reference – Sonisphere mohl být úžasný, jak se tvářil na plakátech, anebo se z něj klidně mohlo vyklubat obrovské zklamání. Už samotná cesta do Milovic, které se nacházejí nedaleko Lysé nad Labem a doprava tam i zpět může být poměrně komplikovaná, nasadila laťku docela vysoko (a věřte mi, už jsem zažil nejednu akci, kdy cesta byla to nejlepší). Bohužel ale České dráhy nemají ve zvyku tak úplně dodržovat jízdní řád, takže se mi nepoštěstilo spatřit samotný začátek celého festivalu. Nicméně ujištěn jakýmsi Polákem, že tam u nich je to ještě horší, jsem na místo nakonec dorazil a to byla chvíle, kdy se mi naskytl přinejmenším zajímavý pohled.

Na jedné straně se nad plochými runwayemi milovického letiště tyčila dvě obrovská pódia (Apollo a Saturn Stage), na straně druhé dlouhé pole stanů, jenž se táhlo, kam až oko dohlédlo. Netrvalo dlouho, vyřídil jsem si novinářskou akreditaci a s chutí se vrhnul vstříc vstupní bráně. Ve chvíli, kdy už jsem se rozkoukával po areálu, zrovna pobíhal Kolins, zpěvák kapely DEBUSTROL, oháně se motorovou pilou, po Saturn Stagi. Mě nicméně zorientování chvíli trvalo, takže mou první spatřenou kapelou byli až američtí DEVILDRIVER. Když však spustili svůj řízný moderní metal s výrazným americkým rukopisem, nemohl jsem si nevšimnout, že celkový zvuk není zrovna ideální.  Zejména tedy v zadnějších částech runwaye, kus za zvukařskými věžemi. Přesunul jsem se tedy do tzv. „golden circle“, nebo-li jakési VIP zóny přímo před pódiem, v naději, že zvuk bude lepší. Byl. Nicméně i tak jsem se nemohl zbavit dojmu, že si se zvukem pořád někdo pohrává, protože jednu chvíli kytary zněly krásně čistě, v druhou z nich nezbylo více než jakési chrastění. Po chvilce jsem už ale mentálně procitnul a místo rozebírání zvuku jsem se radši vrhnul do, poblíž se rozjíždějícího, circle pitu. DEVILDRIVER publikum masírovali vskutku prvotřídně – hrály se skladby zejména z nejnovějšího alba „Pray For Villains“ a pod pódiem bylo docela rušno, takže výstup těchto poměrně známých Američanů hodnotím docela kladně.

Na Apollo Stage měla následovat první kapela „velké čtyřky“ – ANTHRAX – nicméně času bylo dost, takže jsem si čekání rozhodl zkrátit návštěvou druhé velké stage. Každá cesta tam nebo zpět byl, vzhledem k obrovskému počtu lidí a relativně malému prostoru, docela dlouhý výlet. Po cestě jsem viděl ledacos – nakouknul jsem na třetí, nejmenší stage zvanou Plingg, jež se nesla v dosti klubovém duchu (byla ve stanu); prošel jsem si řady stánků (kde jsem ovšem nenalezl nic moc zajímavého) a chvilku zaujatě pozoroval všelijaké další pouťové atrakce, nijak nesouvisející se stravou či metalem, jakými byla například centrifuga nebo podivná vystřelovací koule držená dvěma gumovými lany, ve které se dva nešťastníci zmítali vysoko nad zemí.

Když jsem konečně dorazil k Saturnu, ke svému konci se zrovna blížil set dánské kapely VOLBEAT. O té mám jakési povědomí, nicméně jsem ji nikdy předtím neslyšel, takže jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Nakonec se z této sympatické smečky vylíhla velmi příjemná muzika, která mi z nějakého důvodu lehce připomínala jednoho z headlinerů večera – METALLICU. Přesto bylo slyšet, že tihle Dáni mají vlastní styl a ksicht, takže jsem po jejich vystoupení odcházel nadšen a natěšen až si je pustím v klidu doma, což se nakonec ukázalo být jako dobrý nápad.

S koncem tohoto setu už na Apollu řádili legendární, již výše zmínění, američtí thrash metalisti ANTHRAX, takže jsem se opět vydal strastiplnou cestou zpět, abych jejich vystoupení zhlédnul. Přestože stará tvorba této kapely se mi docela zamlouvá, toto vystoupení mě nijak zvlášť neoslovilo. Jistě, je to klasika, ale tohoto profláklého starého thrashe jsem poslední dobou už tak přejezený, že mi stačilo pár songů, při kterých se žádná nostaligie nedostavila, abych se opět odebral k Saturnu, podívat se na chystající se industrial metalisty FEAR FACTORY, kteří měli nahradit odpadnuvší kapelu MASTODON.

FEAR FACTORY sice měli drobné potíže s aparátem, takže začali trošku později, nicméně o to intenzivněji pak začali drtit svoje železo. Přibližně první půlku setu tvořily skladby převážně z nového alba „Mechanize“, ten zbytek pak kapela zaplnila starými známými peckami jako „Archetype“ nebo závěrečnou „Replica“. Se samotným setem ze strany kapely jsem byl velmi spokojen, jelikož byli velmi vřelí k publiku a bylo vidět, že se ze sebe snaží vydat co nejvíc. Naopak si nemůžu odpustit poznámku na zvukaře – většinu času byl zvuk hrozně přebasovaný, takže nebýt toho, že jsem tuto skupinu znal a tak trochu jsem si tu hudbu domýšlel, asi bych si z vystoupení neodnesl víc než jenom jednoduché kytarové riffy a hromadu blast beatů, škoda.

MEGADETH na hlavní stagi pro mě byli také mírným zklamáním. Ano, z hudebního hlediska bylo všechno v pořádku, zazněla i má oblíbená skladba „Symphony of Destruction“ a celkově se mi toto vystoupení zamlouvalo podstatně víc než předchozí ANTHRAX, nicméně připadalo mi, že MEGADETH jsou k publiku poněkud chladní a jejich výstup postrádá tu správnou jiskru, což je ostatně to hlavní, co by na živém vystoupení nemělo chybět. Každopádně k slyšení byly, opět, jak staré, tak nové skladby, na nichž se ukázalo, že tvorba MEGADETH se příliš nemění. Osobně jsem zvědav, jak dlouho ještě a jestli vůbec budou tihle veteráni schopni tvořit něco nového.

Nuže, co na plat? Po skončení druhé kapely „velké čtyřky“ jsem se líně zvedl z nedalekého trávníku a tentokrát se přesunul do kotle před Apollem, abych se podíval na mnou očekávané ALICE IN CHAINS. Tato kapela, která období své největší slávy zažila někdy v 90. letech, se mi ze všech účinkujících na Sonisphere Festivalu zamlouvala asi nejvíc. Nejen, že zahrála hitovky, které rozezná skutečně každý – jednu za všechny bych jmenoval třeba „Them Bones“ – ale navíc měla výborný zvuk a ke všemu vystupovala právě s onou jiskrou, která předchozí kapele tak chyběla, což ve mně zanechalo, i do budoucna, velmi dobré pocity. ALICE IN CHAINS jsou zkrátka sympaťáci jak mají být.

Po skončení tohoto setu už jsem pocítil nutnou potřebu nějakých těch živin, takže jsem vyrazil na nesnadnou cestu za jídlem. Inu, ceny byly vskutku festivalové, někdy dokonce vyšší, například točené pivo Gambrinus zde stálo nelidských 39 Kč. Co mě navíc zaujalo byl fakt, že po celém areálu bylo až neuvěřitelné množství pivních stánků, které však naneštěstí čepovaly pokaždé tu samou značku. Osvěžen jakousi obdobou solených chipsů jsem se pak na chvíli stavil na Saturnu podívat se na další americkou kapelu, vedlejší to projekt zpěváka SLIPKNOT Coreyho Taylora, nesoucí název STONE SOUR. Ti mě ale natolik nezaujali, že jsem ani nedošel k pódiu a radši zamířil na povinné SLAYER.

Přiznám se, že, ačkoliv to zpočátku vypadalo slibně, neměl jsem od této kapely velká očekávání. Vlastně SLAYER nemám moc v lásce. Jejich silně basový, přesto však čitelný, zvuk byl působivý, ale prostě mi tam chyběl obsah. Pořád ty stejné, primitivní riffy dokola, blast beaty, příšerná sóla (opakující se very fasty a následné tremollo) a ten nejnezáživnější vokál, který znám, mě asi po čtvrtém nebo pátém songu, jakožto extrémního nezájemce o SLAYER, donutily odejít a podívat se na druhou stage.

RISE AGAINST pro mě byli velmi milým překvapením. Přestože se jedná o muziku nepoměrně měkčí, než jakou hrají SLAYER, náboj, který skrývá, u mě prostě vítězí nad suchou brutalitou. RISE AGAINST hrají řízný punk rock, který na mě v kombinaci se zapadajícím sluncem prostě působil úžasně. Energie z této mladé kapely vyloženě srčela, od publika se jí za to dostalo adekvátní odezvy a třešničkou nakonec byl cover song jedné skladby od FEAR FACTORY, jejíž jméno si ovšem bohužel nepamatuji.

Jelikož mi po skončení setu amerických punk rockerů nezbylo celkem nic jiného, odebral jsem se na Apollo Stage, abych viděl největší tahák dne – METALLICU. Po shlédnutí dokumentu „This Monster Lives“, který zachycuje události předcházející vydání desky „St. Anger“, jsem přemýšlel, jestli bude frontman James Hetfield skutečně takový nesympatický slizoun, jakým se v něm zdál být. Nestal se jím, ba právě naopak. Celkově mi přišla METALLICA ze všech čtyř hlavních kapel taková nejpřívětivější, čímž si u mě vysloužila spoustu kladných bodů. Sám tuto legendu nějak zvlášť neprožívám, nicméně i tak jsem poznal, že většina profláklých a důležitých skladeb ten večer zazněla – hitovky jako „Enter Sandman“, „Master of Puppets“ nebo „Nothing Else Matters“ zkrátka pozná i naprostý zabedněnec. K dobré show přispěla i megalomanská pyroshow, při které po stranách patnáct metrů vysokého podia šlehaly gigantické plameny a na obloze vybuchovaly rachejtle. Ke konci výstupu vypadali spokojeně jak fanoušci, tak METALLICA samotná, takže došlo ještě na několik přídavků a na samém konci pak jednotliví hráči obšťastnili publikum obrovskou hromadou trsátek a paliček, až si skoro říkám, že kdo tehdy nic nechytil, nejspíš neměl ruce.

Afterparty se sice údajně táhla ještě do brzkých ranních hodin, nicméně já jsem se tou dobou již vydal zpět na vlak domů. Nezbývá tedy nic jiného, než celou akci shrnout. V prvé řadě musím vychválit organizaci celé akce, ta byla skutečně prvotřídní. Naproti tomu mi zde chyběla pořádná atmosféra. Ta totiž začala houstnout až se zapadajícím sluncem, čemuž se ale není moc co divit, jelikož zapadající slunce dodává na kvalitě prožitku takřka všemu; je to jakási jeho vlastnost. Co se line-upu týče, ten byl podstatně lepší, než třeba na takových Zimních Masters Of Rock, kde byly chvílemi hluchá místa, kdy se prostě nebylo na co dívat. To tady rozhodně nehrozilo. Nakonec bych se vyjádřil ke zvuku – v jednu chvíli naprostá perfekce, v chvíli druhou zase docela slabota, naštěstí se však nikdy nestalo, že by se kapela vyloženě nedala poslouchat (jako tomu tradičně bývá zejména při českých vystoupeních AMON AMARTH), takže jediná skutečně znepřijemňující záležitost byla závěrečná zima a létající piva (též okousané kosti od kuřat či gumová maska Bin Ládina), z čehož ale samozřejmě nemůžu vinit pořadatele. Ve výsledku se jednalo o výbornou akci a pokud bude příští rok line-up přinejmenším stejně dobrý jako tento rok, jedu zas!