Benátská noc patří mezi festivaly s dlouholetou tradicí a její letošní 18. pokračování, jako každoročně, oplývalo nemalou účastí jak hudebníků, tak návštěvníků. Popravdě jsem zatím nenavštívila žádný jiný vícedenní festival než Masters Of Rock, proto pro mě byla návštěva právě Benátské noci spíše mile překvapujícím zážitkem.

Pátek:

Do vesničky Malá Skála nedaleko Turnova jsem dorazila něco málo kolem druhé hodiny. Auto jsme zaparkovali na okraji silnice a vrhli se po vydlážděné cestě dolů do kempu. Celé odpoledne jsem se zabývala postavením stanu a prozkoumáváním terénu.
Ačkoliv jsem se do areálu jako takového dostala až po sedmé hodině, nedalo se i tak přeslechnout vystoupení kapel hrajících odpoledne. Takto jsem měla možnost vyslechnout vystoupení skupin ARAKAIN, DIE HAPPY či Richarda Müllera. Pro mě ovšem celé dění odstartovalo úderem jednadvacáté hodiny, kdy jsem se odebrala do areálu s vidinou perfektního zážitku z koncertu kytarové legendy Garyho Moora.

I když jsme šli zabrat místo již dvacet minut předem, dostali jsme se nejblíže do čtvrté řady. Široko daleko jsme byli nejmladší, překvapilo mě, že první tři řady okupovali lidé středního věku, což na MoR nebývá vůbec zvykem. Koncert odstartoval na minutu přesně a zahájila ho píseň „Over The Hills and Far Away“. Ta vykouzlila od prvního tónu perfektní atmosféru. Avšak to nejlepší přišlo až poté, zazněly takové hity jako „Still Got The Blues“ nebo dokonalá „Empty Rooms“. Gary, stejně jako celá sestava, na podiu působili velmi uvolněně a bylo pro mě velkou poctou vidět je naživo. Atmosféra se rovnala klidné vodní hladině. Jediné vlnky, které čeřily klid, byly tóny Garyho kytary. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek. Tím jsem také ukončila páteční večer, neboť mě bohužel skolila nepříjemná nevolnost. Ještě ze stanu jsem tedy poslouchala STRATOVARIUS a celkem mě mrzelo, že jsem si jejich koncert nemohla užívat z první lajny.

Sobota:

Sobotní konání na podiích jsem povětšinou jen letmo zahlédla jako Ewu Farnou, Miro Žbirku, či KRUCIPÜSK a zbytek jsem poslechla ze stanu nebo od řeky, ve které jsme se s několika skupinkami lidí máchali.
Ujít jsem si však nenechala odpolední koncert Anny K. Její vystoupení bylo zvláštní pravou atmosférou. Ta byla příjemná a uvolněná, přesně vykreslovala ten pravý pocit z užívaného letního festivalu. Koncert Anny K byl jedním z těch, na které si člověk vzpomene. Mohli jsme se zaposlouchat do písní "Spojený království smutku a radostí", "Noc na zemi" nebo "Nebe".
Co mě ale opravdu zajímalo, byl koncert skupiny KABÁT. Ti se představili jako headliner celého festivalu, a tak jsem byla zvědavá, jak to na jejich koncertu bude vypadat. Jednou, jedinkrát, co jsem KABÁTY viděla, bylo v Jihlavě na jejich první šňůře v roce 2002. Tenkrát se koncert odehrával na zimním stadionu, kde bylo uprostřed podium a za celý koncert se objevilo jen pár plamínků a několik římských svící. Zato tento koncert na Malé Skále oplýval nemalým množstvím efektů. Koncert zahájil krásný zlatý ohňostroj a během hraní se objevovalo nepřeberné množství plamenů a světelných efektů. To vše doplňovaly velké LEDky za kapelou, celý areál ležel KABÁTŮM u nohou. Kapela jako taková měla pevné rozmístění a jen málokdy se vzdálili ze svého místa. Jediný, kdo pochodoval po podiu, byl zpěvák Pepa Vojtek, který odvedl bezchybný zpěvácký výkon. Já jsem na jejich koncert zavítala jen na několik písní, udělat pár fotek, a i za tu chvilku jsem viděla dost. Fanoušci rozličného věku a pohlaví, od malých dětí až po postarší páry. Dokonce i u vstupu stál dav, který vstupenky do areálu neměl a na podium neviděl, ale lačně hltal každý tón. KABÁTI hráli klasiku, bylo možné zaslechnout písně jako „Dole v dole“, „Žízeň“ nebo „Starej Bar“ a mnohé další. KABÁT jako takový by mě osobně ale již na samostatné vystoupení nepřitáhl.

Neděle:

Neděle byla pro mě nejdůležitější den z celého festivalu. Ráno jsem si dala výstup na skalní hrad Vranov a následné odpoledne jsem trávila v areálu, kde jsem netrpělivě vyčkávala na autogramiádu švýcarských KROKUS. Autogramiáda měla být od 18:00, velmi mě ale překvapilo, když za pět minut šest stál u stanu, kde se měla uskutečnit, jen malý hlouček lidí čítající cca 15 osob. V 18:05 se dostavili KROKUS s úsměvem na tváři a perfektně nás navnadili na vystoupení, které následovalo o hodinu později.
Na koncert KROKUS jsme se dostali s třicetiminutovým předstihem. První řada byla naše spolu asi s patnáctkou lidí z autogramiády. Když se ale deset minut před koncertem stav obecenstva nezměnil, připadala jsem si opravdu jak v Jiříkově vidění. Na druhé stage hráli ŠKWOR a byla zde většina návštěvníků festivalu a na KROKUS jako kdyby zapomněli. Nejspíše to bylo zapříčiněno změnami v nedělním programu, které proběhly na poslední chvíli. KROKUS původně měli hrát od 21:30, ale na podium nastoupili již v 19:30. Kotel se začal plnit zároveň s příchodem KROKUS na podium. Stejně usměvaví a dobře naladění, jako na autogramiádě, byli i na podiu. Kotel zasáhla rozjařená atmosféra, zazněly písně „Long Stick Goes Boom“, „Screaming In The Night“, „Easy Rocker nebo „Hoodoo Woman“, ale nejen ty. Také bylo přidáno pár cover verzí, jako například „American Woman“ (THE WHO) nebo „Born To Be Wild“ od STEPPENWOLF. Z tohoto koncertu jsem byla opravdu potěšena, odnesla jsem si z něj nejen velmi pěkný zážitek, ale i suvenýr v podobě oranžového trsátka. Byla jsem z KROKUS opravdu nadšená.

Následoval poslední koncert, který měl ukončit celý festival Benátská noc 2010, a to vystoupení THE SWEET. Na legendu sedmdesátých let čekalo nemálo jejích fanoušků. Naše malá skupinka stála opodál, ale i tak jsem si vychutnala koncert do poslední kapky. Andy Scott jako legenda a poslední původní člen THE SWEET měl spíše vážný výraz, na rozdíl od zbytku kapely, která si vystoupení pořádně užívala. Konečně jsem měla možnost zaslechnout mně tolik známé a oblíbené věci jako „Fox On The Run“, „Ballroom Blitz“ nebo „Love Is Like Oxygen“. Vystoupení The SWEET pro mě bylo velice pěknou tečkou za celým festivalem Benátská Noc 2010.

Shrnutí, aneb jak to vidím

Když bych měla shrnout, jaký jsem z Benátské noci měla dojem, budu se určitě přiklánět k pozitivnímu hodnocení. V první řadě bych mezi obrovská plus zmínila dvě hlavní podia. Vím, že zrovna tato skutečnost není nic až tak převratného, protože na většině větších festivalů se to praktikuje již celkem dlouho, ale pro mě, jako návštěvnici pouze festivalu MoR, kde, jak známo, je jedna hlavní stage, to bylo opravdu příjemné zjištění. To mělo obrovský vliv na atmosféru koncertů. Ozvučení mě také mile překvapilo, zvuk stál za to, a dokonce i z předních řad byl šťavnatý a velmi čistý.
Další plus bych viděla v celkové organizaci. Bylo vidět, že organizátoři po osmnácti ročnících opravdu vědí, co dělají. Člověk, ačkoliv nehrálo na podiu nic, co by toužil vidět, měl v areálu co dělat (např. se bavit v „pivním zábavním koutku“, hrát nějakou gamesu v „pařanských stáncích“ nebo se bavit na travesti show…jednoduše vždy se člověk nějak zabavil). Další plus byly nulové fronty v areálu. Jediné fronty široko daleko byly jen na záchody. Mezi další plus bych zařadila například to, že nebyl problém se v areálu osprchovat v půl čtvrté odpoledne teplou vodou. Mimo jiné bych Benátskou noc pochválila i za vozíčkáře, kteří měli bezbariérové přístupy do areálu, snížené vstupné a další výhody, jež se na MoR vůbec nevidí. V neposlední řadě nelze nepochválit prostředí, do kterého je festival vsazen. Příroda Českého ráje má nezapomenutelné kouzlo. Počasí na nás bylo také velmi přívětivé a nadělilo sluníčko, i když v noci bylo třeba se do spacáku přiobléknout.
Výhody jednoznačně převyšovaly záporné stránky festivalu. Hlavní nevýhodou byl stan, kde byla do pěti ráno diskotéka, což pro osazenstvo hlavního kempu byla absolutní očista. Chápala jsem, že lidé se chtějí bavit, tak jsem tuto diskotéku trpěla v pátek i sobotu. Bohužel jsem vůbec nepochopila, proč diskotéka byla i v noci z neděle na pondělí, kdy se člověk potřeboval aspoň trochu vyspat na cestu domů. Další minusové body nejsou ani tak závažné, ale docela zamrzely. Například změna programu v neděli večer. Produkce některých kapel se téměř o dvě hodiny posunula, což pro návštěvníky, kteří se přes den nezdržovali v areálu a spoléhali se pouze na původní program, byla velice nepříjemná záležitost. Mezi ožehavá témata festivalu také patřily nevzhledné plastové oranžové náramky. Za ně se následně organizátoři omluvili s tím, že původně měli připravené látkové, ale den před zahájením festivalu zjistili na náramcích vadu a byla potřeba za ně sehnat rychlou náhradu. Na konec bych zmínila spíše úsměvnou, na Masters Of Rock oblíbenou hlášku „Hovno!“, kterou se snažilo pár jedinců zejména v nočních hodinách propagovat i na Malé Skále, ale naštěstí bez většího ohlasu. Řev to ale byl po páté hodině ranní opravu mohutný.
Shrnuto a podtrženo, Benátská noc pro mě byla opravdu milým zpestřením volného léta. Navíc jsem zažila jiný festival než MoR, což mě přesvědčilo, že to jde dělat i jinak. Vřele doporučuji zavítat na Malou Skálu, ať už na tento „fesťák“, nebo jen tak na výlet. Uvidíme, co pro nás organizátoři připraví na příští již devatenáctý ročník. A budeme se těšit…