Jubilejní patnácté pokračování kultovního festivalu Brutal Assault je minulostí. Nezbývá tedy, než se na něj poohlédnout třeba i v naší reportáži. Tu si tentokrát vzal na starost kolega Asator, jenž byl lnaším etošním hlavním reportérem letních festivalů. Z různých důvodů jsme se letos museli vzdát systému "více pohledů", nicméně následující report přesto zůstává obsáhlou vzpomínkou na tento festival. Posuďte sami.

Čtvrtek:

Tento rok došla řada i na mě a já jsem se konečně poprvé podíval i na tento festival, který patří mezi ty nejvěhlasnější metalové festivaly u nás (a, soudě dle účasti cizinců, i v zahraničí). Během čtvrtečního dopoledne jsem spolu s několika dalšími věhlasnými brněnskými hudebníky usedl do těžce naložené dodávky a vydal se směr Jaroměř. Naneštěstí však náš postup zpomalila osádka černého BMW,ve kterém se táhla druhá polovina naší skupiny, takže jsme k areálu pevnosti Josefov dorazili asi se tříhodinovým zpožděním.

Nicméně po úspěšném příjezdu jsme zapustili kotvy poblíž místní řeky a co nejkratší cestou jsme se vydali k festivalovému areálu. Po cestě však nastala další nepříjemná zdržení a konečně i relativně dlouhá fronta na akreditace, takže, přestože jsem vzdáleně zaslechl i něco ze setů agresivní metalcorové bandy THE BLACK DAHLIA MURDER a death metalové legendy OBITUARY, mou první skutečně spatřenou kapelou byli až finští pagan metalisté ENSIFERUM.

Co mě zaujalo, tak určitě fakt, že v areálu se obě stage nachází přímo vedle sebe a popravdě jsem po spatření fotek měl obavy, jak to bude fungovat. Nakonec se ukázalo, že dvě pódia takto blízko u sebe jsou vlastně pro dobro věci. Obě podia totiž nikdy nehrála zároveň, pouze se během vystoupení jedné kapely chystalo vystoupení další, takže odpadly nudné pauzy, jaké známe například z Masters Of Rock. Na druhou stranu tak byl program intenzivní až trochu moc a chvílemi se chození pro jídlo či naopak na pečlivě udržované toi toiky stávalo poměrně stresujícím.

Zpět ale k již výše zmíněným Finům. Jen co se mi podařilo prodrat poměrně blízko k pódiu, spustilo intro „By The Dividing Stream“ z nejnovějšího alba „From Afar“, následované stejnojmenným válem na rozjezd. Hned z kraje mě však zarazil zvuk. Zatímco při vzdáleném poslechu předcházejících kapel se všechno zdálo docela v pořádku, v tuto chvíli to byla naprostá hrůza. Death growl frontmana Petriho Lindroose naprosto zanikl, stejně tak samply, které jsou pro tuto skladbu poměrně zásadní. Naštěstí však při dalších písních ze starších alb získaly na důležitosti kytary a tak se to s troškou představivosti dalo skousnout. Zazněly zejména skladby ze zmíněné novinky, dále pak třeba solidní „Into Battle“ či kotlotvorná „Ahti“. Co se samotné kapely týče, ta se zdála být s nadšeným obecenstvem docela spokojená, nicméně krom basáka se všem bohužel podařilo zachovat vážnou tvář a tak mi v tom cosi chybělo.

Naopak příjemně překvapen jsem byl vystoupením progressive death metalové smečky jménem GOJIRA z Francie. To byl, prosím, skutečně nářez, až jsem se nestíhal divit všem těm rytmům a perfektním riffům, které mnou příjemně otřásaly. Jsem vždycky rád, když se během vystoupení nějaké kapely nemusím pořád dívat na čas a přesně tohoto se mi od těhle Francouzů dostalo. Když k tomu navíc přičtu skvělý zvuk, vyjde mi asi nejlepší vystoupení čtvrtka, které se mi poštěstilo spatřit.

Nastal čas ulovit něco k jídlu, takže bych se měl určitě zmínit o systému žetonů, který zde fungoval. Veškeré jídlo i nápoje v areálu bylo možné koupit pouze za žetony, které se daly směnit v kurzu 30 Kč = 1 žeton, přičemž naprostá většina jídel se cenově pohybovala kolem dvou žetonů, tedy 60 Kč. Takové plzeňské pivo pak stálo, tuším, žeton a půl, Gambrinus pak jeden žeton. Celkově bylo na výběr asi pět piv, což oceňuji, navíc když to cenově porovnám s pivem na Masters Of Rock za šílených 40 Kč, musím pořadatele rozhodně pochválit. Zprvu se mi sice nápad s žetony zdál značně padlý na hlavu, nicméně nakonec to tak hrozné nebylo, ceny byly sice docela festivalové, nicméně většinou byly celkem přijatelné a třeba taková čajovna měla ceny naprosto normální. Tato technika byla výhodná asi hlavně pro pořadatele, kterým se podařilo unifikovat měnu a konec konců i ceny. Jestli je to dobrý nápad, to posuďte sami, mně to po prvotním šoku rozhodně nevadilo.

Zpět ale ke kapelám. Ve 20:45 měla vystoupit skupina LOCK UP, nicméně ta byla nečekaně odsunuta na pátek a nahrazena legendární SEPULTUROU. Z nové tvorby SEPULTURY jsem sice neslyšel mnoho, a ostatně už je to nějaký ten pátek, ale i tak jsem příliš vysoká očekávání neměl. O to víc jsem však jejím výstupem byl překvapen, neboť na živo to mělo skutečně koule, především staré skladby „Roots Bloody Roots“ a „Ratamahatta“ měly obrovskou sílu. Černý zpěvák Derrick Green na pódiu ještě ke všemu vypadá skutečně skvěle, vrhá vražedné pohledy a perfektně se k hudebnímu celku hodí. Když to pak srovnám s projektem původních členů - bratrů Cavalerových, které jsem měl tu možnost vidět minulý rok na Trutnovském Open Airu, musím říct, že nová SEPULTURA se mi zkrátka zamlouvá více.

Proslulé industrial metalisty FEAR FACTORY jsem už měl tu možnost vidět na letošním Sonisphere Festivalu, kde se mi docela zamlouvli, nicméně zde mě i přese všechen ten kvalitní zvuk moc nenadchli. Jistě, bylo to de facto to samé co posledně, ale tentokrát už mi to všechno začalo připadat jaksi na jedno brdo, takže tento hodinový set pro mě byl ke konci utrpením. Doufal jsem, že Finové CHILDREN OF BODOM by mi mohli vyspravit náladu, ale čeho jsem se dočkal, to byla prosím naprostá katastrofa. Zarazilo mě už naprosto stupidní intro. Pokud se nepletu, intro má posluchače vtáhnout a přilákat, ne být přiblblou splácaninou různých obměn slova „Fuck“. Ach, kde jsou ty doby, kdy COB měli onen temný nádech, který si ale nezapoměl uchovat nadhled? Dočkali jsme se doby, kdy se cílovou skupinou této kapely staly čtrnáctileté děti. Co naplat, řekl jsem si, snad alespoň hudebně nezklamou. Nuže, nezklamali, ale když už ne oni, musel zklamat zvukař. Nevím tedy, jak to znělo ve vzdálenějších místech, ale zhruba mezi zvukařem a podiem byl ze všech nástrojů nejsilnější kopák a basa, což je, vezmeme-li v úvahu, že CHILDREN OF BODOM jsou především o kytarách a klávesách, docela tragédie. Znechuceně jsem se tedy odebral pryč, do tzv. „horror cinema“.

Horrorové kino byla postarší stodola plná židlí, kterým vévodilo menší promítací plátno na konci. Skutečně pěkný nápad, zejména protože bylo zdarma a dalo se zde zašít v případě deště nebo nezáživného setu. Promítané horrory konec konců taky nebyly úplně špatné. K zhlédnutí byl například kultovní Spalovač mrtvol, ještě kultovnější Braindead, norské nazi zombies v Dead Snow či Tarantinovy Deníky mrtvých. Zvuk zde sice nebyl zrovna ideální, byl často přehlušován okolím a plátno mohlo být větší, nicméně tuto milou snahu, jakožto fanoušek zombie apokalypsy, velmi oceňuji.

Předposlední kapelou mého čtvrtku byla další z mnoha legend vystupující na letošním Brutal Assaultu – norští black metalisté GORGOROTH. Nevím tedy, jestli tento prapůvodní syrový black metal ještě někomu něco dává, nicméně osobně se mnou toto vystoupení vůbec nehlo, snad jsem se jen podivoval nad příšerným a směšně vysokým growlem frontmana, který působil dojmem parodie sebe sama. Na tohle jsem skutečně náladu neměl a tak jsem radši odebral načerpat síly a počkal si na poslední mnou spatřenou kapelu – CANDLEMASS. Problém CANDLEMASS byl dle mého názoru v tom, že ačkoliv na mě jejich doom metal silně zapůsobil, zejména pak zpěvákův mocný hlas, jejich show s hudbou jaksi neladila. Skupina se totiž vydávala za jakousi akční skupinu, kterou není, místo aby prohloubila zážitek z hudby nějakou tou melancholičtější show.

Pátek:

Po snídani zahrnující suchý chleba a podivně opečený salám jsem se vydal do historického centra. Musím říct, že Jaroměř je městečko skutečně působivé, o to víc, když se v něm dají nalézt takové skvosty jako pivo Heineken za 15 Kč. Záhy jsem si však uvědomil jak dlouho jsem spal a vyděšen jsem rychle vyrazil směrem k areálu. Tento den měl být totiž skutečně nabitý.

Finská smečka CATAMENIA však příliš velký dojem neudělala. Jednalo se o šedivě průměrný, nijak zvlášť zajímavý melodický black metal, který se kapela ani nijak zvlášť nesnažila vykompenzovat pódiovou show. Co mě zaujalo více, byla tzv. „přírodní tribuna“. Na té byl poměrně solidní výhled na obě dvě festivalová pódia a čas od času se zde nachomýtl nějaký ten nosič piva. Horší však byla kvalita zvukového vykrytí tribuny. Osobně bych možná byl radši, kdyby žádné nebylo, jelikož poslouchat metal z tak mohutného aparátu při tak malé vzádlenosti je vražedné, nemluvě o relativně častých výpadcích zvuku.

Kapele DEVOURMENT se podařilo naservírovat velmi mohutnou dávku solidního, brutálního death metalu, který mě sice žádným zvláštním způsobem neoslovil, nicméně na nějaký ten circle pit to byla hudba dostačující a za zmínku stojí i koňská maska basáka, která mě svou bizarností celkem pobavila. Pak už ale na řadu přišla první z kapel, na které jsem se toho dnes tak těšil – americká KYLESA. Nevím jak v zadních řadách, ale v těch předních to chtělo značnou dávku představivosti, aby byla hudba čitelná, osobně nevím, jak bych dopadl, neznát většinu repertoáru. Nicméně pro ty z nás, kteří měli to štěstí být fanoušky této psychedelické bandy, to nebyl špatný zážitek. Skutečně výborní byli zejména dva bubeníci hned vedle sebe či frontmanka Laura, působící velmi sebejistě, což dodalo koncertu na grádech.

Vystoupení skupiny MONSTROSITY jsem si dovolil naprosto přesně přeskočit obědovou pauzou a dojít teprve na další finskou bandu – KALMAH. Musím ale bohužel říct, že jsem byl zklamán. Začalo to špatným a jakýmsi nečitelně rozplizlým zvukem, pokračovalo to playlistem, který pro mě nebyl zase tak zajímavý a končilo naprosto stupidním výstupem frontmana, který se evidentně vžil do role jakéhosi bažinného trolla, což bych čekal možná od nějaké veselící se folk metalové bandy, ne od KALMAH. Rozhodně se jednalo o širokou jizvu na kráse této jinak výborné kapely.

Co hůř, moc dobře nedopadla ani japonská avantgardně black metalová šílenost jménem SIGH. Což o to, show to byla vynikající – ostatně kolikrát už jste viděli útlou japonku v bílém oblečku s andělskými křídly growlovat z plných plic do mikrofonu, plivat oheň a hrát na saxofon? Mnohem horší byl ale zvuk. Kdo SIGH zná, ví, že jejich hudba je častečně silně postavena na orchestrálních samplech, jenže ty zvukař jaksi pominul a tak nám z onoho působivého celku nezbylo o mnoho víc než jen několik ne zase tak zajímavých riffů.

Od hardcore punkové drtičky z USA jménem CRUSHING CASPARS jsem mnoho neočekával a už už jsem se chtěl zašít v horrorové stodole, když v tu mě jaksi vtáhl mosh pit a hle, už jsem byl v tom. Ano, CRUSHING CASPARS jsou sympatičtí a řádí se na ně výborně. Bohužel však lehce sprchlo, takže země před pódiem se proměnila v klouzavou past a jelikož příliš dlouho nepřicházela má vytoužená wall of death, z kotle jsem se přeci jenom nějak prodral ven. Na chvíli jsem byl ztracen mezi stánky, kde byl k nalezení skutečně pestrý a bohatý sortiment desek k zakoupení, což mě zaujalo a po nalezení a koupi mého nejvytouženějšího CD jsem už spěchal na další vystoupení.

V tuto chvíli nastal trochu chaos, jelikož došlo na další čachry s pořadím kapel. BAL-SAGOTH byli odsunuti na sobotu, místo nich zahráli SYBREED, NECROPHAGIST vystoupil dříve než měl a ostatní kapely mezi nimi se musely jaksi přizpůsobit. Přiznám se, že tomuto bloku jsem zase tolik pozornosti nevěnoval, nicméně můžu říct zhruba tolik:

NECROPHAGIST, jakkoliv je to výborná, technicky perfektní death metalová řezačka, měla naprosto zprasený zvuk, jenž byl navíc hrozně potichu a zbaven basy, takže z jejich show jsem si neodnesl téměř nic. MNEMIC bych pak dle show následně zařadil mezi nepříliš zajímavé smečky, o nichž se nemá cenu příliš rozepisovat a naopak bych vypíchl elektronikou říznuté SYBREED. Ty bylo velmi osvěžující slyšet po všech těch konvenčních bandách, které se tu a tam ukázaly. Nu-metalové ILL NIŇO jsem bohužel neslyšel, jelikož jsem jaksi zabředl do konverzace s jednou nejmenovanou hvězdou brněnské metalové scény a konečně bych se měl zmínit i o české death metalové legendě HYPNOS.

Pokud je mi známo, HYPNOS už za sebou krom několika CD a stovek koncertů má i jedno zastavení činnosti, a tak by byla zatracená škoda, kdyby se tahle mlátička nedala zpátky do kupy, protože právě jejich vystoupení považuji mezi těmihle přímočaře death metalovými kapelami za jedno z nejlepších na letošním Brutal Assaultu. Jejich zvuk měl ke všemu neuvěřitelnou sílu, což je lehce zarážející a vůbec – nevím kolik zvukařů se na festivalu vystřídalo, ale celkem se zvuk pohyboval mezi naprosto příšerným až dokonale čistému, což ve mně zanechalo dosti rozporuplné pocity. Od ostatních účastníků festivalu, kteří zde již byli vícekrát, jsem se navíc doslechl, že tento rok není žádná výjimka a tyto zvukové výkyvy nejsou nikterak ojedinělé.

Američtí CONVERGE, jenž se zvou jakýmsi chaotickým hardcorem pro mě byli velmi očekávanou skupinou. V tomto případě můžu vyjádřit jen a pouze radost, jelikož se všemi těmi šílenými rytmy a kudrlinkami, energickým zpěvákem, který běhal po podiu jak divý a celkově velmi sympatickou show, kterou předvedli se pro mě stali jednou z nejlepších kapel festivalu vůbec. Podobně mile mě překvapila i kapela, která zaplnila místo po už odehraném setu SEPULTURY – technicky deathoví LOCK UP. Nad rychlostí a kytarovými vyhrávkami, které předváděli, občas zůstával rozum stát.

Během téměř celého festivalu bylo slunci zřejmě jasné, že o jeho přítomnost nikdo příliš nestojí, takže se příliš neukazovalo, ale aby hned musela přijít bouřka a průtrž mračen, to teda zrovna potřeba nebylo. Vskutku škoda, páč na kanaďana Devina Townsenda jsem byl hodně zvědavý (teď již vím, že oprávněně). Ten ale začal kvůli problémům se špatně nalazenou kytarou a kdo ví čím ještě o něco později, než měl a jen co spustil, déšť začal být velmi intenzivní. Nevyzbrojenému pláštěnkou, nezbylo mi nic jiného než se někde zašít a nemohl jsem si vybrat jinak než svého favorita – horrorovou stodolu. V té zrovna dobíhal film 28 Days Later. Během deště se ale budova zaplnila spoustou lidí, kteří se o film evidentně nezajímali a tak právě nejvíc vyniklo místní slabé ozvučení. Déšť se ale naštěstí ukázal nebýt příliš dlouhým, takže jsem dokonale promočen vyrazil na svou poslední kapelu dne – CANNIBAL CORPSE. Řeknu vám – ať už jsou CANNIBAL CORPSE jakoukoliv legendou, abych stál hodinu a sledoval stereotypní death metalovou mlatu a zpěváka, jenž celou dobu stojí uprostřed podia a občas zamává vlasy – jen tak, aby se neřeklo – to opravdu nemusím zažít dvakrát.

Sobota:

Po další ranní várce opečeného salámu jsem rychlostí blesku vyrazil na na první kapelu, kterou jsem měl ještě tu možnost stihnout. Tou se stali mathcoroví THE ARUSHA ACCORD, kteří mě, narozdíl od studiových nahrávek, naživo docela zaujali svou na techniku zaměřenou, přesto však místy melodickou mlatbou. Bohužel jsem však neměl tu možnost slyšet mnoho – snad poslední dva songy – takže zhodnotit můžu až právě posunutou skupinu BAL-SAGOTH.

Ti prohlašují, že hrají jakýsi výpravný black metal a já můžu říct, že kapela svém slovu dostála. To však neznamená, že by se jednalo o něco kdo ví jak zajímavého. V podstatě se zde setkaly suché a nezáživné riffy s nesympatickými orchestracemi a hrozně steretypním zpěvákem, jenž přecházel mezi krátkými útržky black metalového growlu a jakýmsi vypravěčským hlasem, který občas (možná spíše až příliš často) proložil smíchem, jaký jistě znáte od klasických záporáků béčkového fantasy. Snad by se zpěvák měl dát radši na dráhu spisovatele brakových „sword & sorcery“ románů, protože toto byl skutečně zážitek hraničící s dokonalou nezajímavostí.

Jako úder pěstí bylo osvěžující vystoupení další techicky death metalové bandy ORIGIN. Jeden by si skoro řekl, jestli už těch technicky death metalových smeček nebylo dost, ale ono kupodivu ne. Člověk se nepřestává divit, protože další taková smečka je ještě rychlejší a technicky lepší než ta předchozí. Další člověk by si zase mohl pomyslet, že v tom bude nějaký haček. Ale on tam žádný není, ORIGIN je zkrátka výborná, pódiově sympatická kapela, kterou bych opět zařadil mezi špičku festivalu.

Zato takoví GRAVEWORM, kteří se hlásí k žánru, jenž nazývají „gothic death metal“ mě rozhodně neohromili. De facto jediné, co mě na této formaci zaujalo, byla nepřítomnost goth metalových prvků, což mě uvedlo do jakési letargie a z ní mě probudil začátek bloku docela zajímavých kapel. Začalo to experimentální metalovou záležitostí jménem MADDER MORTEM. Spíše než o skutečně metal se jednalo o pomalou hudbu s jakýmisi jazzovými prvky a metalovým zvukem. Co si mám myslet o zpěvačce, to nevím – hlas měla mocný, mnoho s ním však nepředvedla. Musím ovšem uznat, že na studiových nahrávkách působí hned o několik tříd přesvědčivěji, takže tentokrát si zmínku o hledání nové zpěvačky radši nechám pro sebe.

Následovalo jakési „intermezzo“ představované metalcorovou skupinou LYZANXIA, která zahrála solidní dávku naprosto tuctového metalcoru a pak už nastoupila svérázná banda z severu – MOONSORROW. Ti sice patří mezi mé favority, takže jsou tu tendence nadsazovat, nicméně si myslím, že pro zasvěceného posluchače se jednalo o skvělou záležitost. Pro nezasvěcené to však mohlo působit, jako kdyby MOONSORROW za celý svůj set zahráli něco kolem tří skladeb. Bohužel, v tomto případě opět došlo na zprasený zvuk, takže atmosféra jednotlivých skladeb tak úplně nevynikla, stejně jako basákův growl. Jedinou změnou, která docela vyčnívala nad zbytek playlistu, byla závěrečná „Pakanajuhla“ a s podivem bylo, že ani na ni se nerozjel byť alespoň náznak kotle.

Show JESU a MACABRE jsem se nezúčastnil a zůstal s otevřenou hubou civět až na podivnost zvanou DIABLO SWING ORCHESTRA. To byla metalovým zvukem podpořená swingová skupina, jejíž nástrojový repertoár zahrnoval krom elektrických kytar také žesťe, smyčce a operní zpěv, což je skutečně docela těžké popsat slovy, osobně si doporučuji tuto kapelu poslechnout sám. Ať tak či tak, formace skutečně sršela energií a působila velmi sympaticky, načež adekvátní odezvou se stal i aktivní kotel pod stagí. Taktéž kanadský progressive metal, jenž jsem si minulý rok nechal ujít na Masters Of Rock, tedy VOIVOD, rovněž nezklamal. Na mě sice jejich vystoupení působilo spíše jako nějaká energická thrashová banda, ale výsledek byl velmi pozitivní.

To ale nemůžu říct o skutečně thrashové kapele TANKARD z Německa, která mě po spatření hromady podobných skupin právě na letošních Masters, vůbec neoslovila, a tak jsem si šel udělat delší pauzu. Ta nakonec bohužel přesáhla i vystoupení DYING FETUS, a tak jsem se přišel alespoň podívat, co předvedou „complicated innovative metaloví“ (tak to stálo v programu, já mám ruce čisté) MESHUGGAH. Z počátku, nepletu-li se, zazněly skladby zejména z relativně nového alba „obZen“, což způsobilo jakýsi pocit typu „To je ono?!“. Už už jsem si chtěl MESHUGGAH zafixovat jako extrémně přeceněnou kapelu, když v tom se začala ozývat patrně nějaká starší tvorba a to bylo, prosím, o něčem úplně jiném. Perfektní nářez, stejně jako atmosféra a k tomu všemu výborné vyzdobení pódia v podobě obrovské hlavy na pozadí a dlaní na stranách pódia, což působilo výborně.

Solidní bylo i vystoupení předposlední kapely, kterou jsem měl tu čest vidět – švédských melodic death metalových legend HYPOCRISY. Obrovský kotel, strhující řežba a přitažlivé melodie. Jejich hodinový set na mě však byl trochu moc a ke konci, kdy už mi to, díky mezerám ve znalostech jejich diskografie, přišlo všechno trochu na jedno brdo, a protože účast na velké části vystoupení celého dne je značně vyčerpávající, musel jsem si sem a tam trochu zívnout. Naprostým hřebíkem do rakve pak pro mě byla hardcorová legenda AGNOSTIC FRONT. Ta jaksi postrádala koule, jelikož díky nazvučení byla všecha energie ta tam a vzhledem k tomu, že hardcorová muzika se zřídkakdy poslouchá kvůli hráčské technice či melodiím, bez jakékoliv energie k pogování jsem se to rozhodl zapíchnout.

Jaký je tedy můj celkový dojem? Pravděpodobně nejlepší festival letošního roku. A to srovnávám s plzeňským Metalfestem, Sonispherem v Mimoni a už zaběhlými vizovickými Masters Of Rock. Organizace naprosto parádní, ceny rozumné a jediné, na co bych si snad postěžoval, byla kolísající kvalita zvuku, toť naprosto vše. Vynikající line-up to však všechno zachránil a tak si mě pořadatelé pravděpodobně získali i na další léta.