Dnešní den měl být vedle již tradičního Winter Metal Attacku alespoň pro mě dalším rozprouděním typické lednové nudy, kdy se celkově nic moc neděje a vše spí zimním spánkem. Navíc uprostřed úmorného šprtání se na zkoušky je pořádné odreagování životně důležité, a tak natěšen vyrážím do Exitu, kam se dnes sjela opravdu elitní sestava. Vše se odehrávalo pod taktovkou slovutných egyptologů NILE a v rámci orientální tématiky žánrově spřízněných MELECHESCH, pocházejících původem z Izraele. Sestavu doplnily další tři, v rámci extrémního metalu hudebně rozmanité sebranky, a tak o kulturní vyžití nebyla nouze.

Do klubu přicházím během vystoupení první kapely DARKRISE. Ti vůbec nezní špatně. Drhnou vcelku poctivý death metálek, kde převažují valivé a dřevní pasáže, ale sem tam je pročísne i nějaká ta sypačka. Hudebně sice nic světoborného, ale naživo takováto porce poctivé muziky nemůže urazit. Zvláště jedná-li se o počáteční zhruba půlhodinové rozehřátí.

To pro následující ZONARII bohužel nebudu mít žádná slova chvály. Není to poprvé, co se s těmito Švédy setkávám, jejich vystoupení jsem již zhlédl, když dělali v Praze předkapelu SATYRICON. A bohužel ani tentokrát nevyvrátili můj vesměs negativní názor na jejich hudební prezentaci. Jak popsat jejich styl? Je to takový mix rádoby drsného deathmetalu (dřevnost, valivé pomalejší dvojkopáky atd.) s klišovitou líbivostí a tuctovými vábničkami a  občasnými snahami o jakési lehce progresivní kytarové výlety ve stylu moderního rocku typu ANATHEMA, nebo PINK FLOYD – „The Division Bell“. A výsledek? Kapela není ve finále dobrá v ničem a jedná se spíše o křečovitě poskládanou mozaiku. Základním problémem jsou z playbacku puštěné klávesové aranže s nulovou nápaditosti, které jedou prakticky furt tu „stejnou písničku“ bez ohledu na to, zda kapela právě drhne pomalou atmosférickou pasáž, nebo deathmetalovou drtičku. Minimálně do těch drsnějších pasáží se aranže nehodí vůbec. Ke klasickým harsh vokálům se občas přidají vlezle čisté, technicky to taky není nic moc a vůbec mi přijde, jak kdyby ZONARIA dělala vše (atmosféričnost, brutalita, snahy o progresivitu) na půl plynu. Ve výsledku prostě nenacházím nic pozitivního, čím by mě kapela zaujala a čím by vyvrátila můj pocit, že se chce za každou cenu zalíbit (a pokud možno všem). Tito Švédové jsou možná na dobré cestě ke komerčnímu úspěchu, zato potenciál získat si náročnější posluchače rozhodně nemají. Naštěstí i ZONARIA hraje slabou půlhodinku, a tak mě nestíhá začít vysloveně iritovat.

Dále už přicházejí ale jen samá pozitiva. To první je v podobě německý moderních thrash/deatherů DEW-SCENTED. Ačkoli modernu zrovna v případě výše uvedeného stylu příliš nemusím a jejich jediné album, které mám, na mě zapůsobilo stylem „slušnej nářez, ale víc než párkrát si to pouštět nemusím“, tak naživo vytáhli naprosto odlišný kalibr! Energie a syrovost získaná live zvukem mě donutila přesunout se po několika válech zezadu do kotle. A tam jsem si koncert náležitě a aktivně užíval. Skvělá a přátelská atmosféra, drtivá hoblovačka a příjemné vystupování kapely. Ano, přesně tohle jsem v současné době potřeboval. K dobru také přispívá, že DEW-SCENTED hrají o nějakou tu minutku déle, než první dvě formace. Rozhodně budu muset po dnešním zážitku přehodnotit vztah k jejich tvorbě a sehnat si třeba ještě nějaká další alba. I když je mi jasné, že přidaná hodnota živého nasazení, syrovosti a energie se na desku přenést nedá.

Poté již přichází první ze dvou dnešních headlinerů, samorosti MELECHESCH. Nebudu zastírat, že je to již nějaký ten pátek, co toužím tuto kapelu spatřit naživo, a tak je pro mě dnešek dnem dalšího odškrtnutí si velkého restu. Tito borci předvádějí neotřelý orientálně laděný black metal s nějakými těmi prvky deathu. Nedávno vydali novinkové album „Epigenesis“ a to je také přirozeně těžištěm dnešního vystoupení. Ke stylovému dokreslení atmosféry je jeden z kytaristů během prvního songu zahalen do klasického arabského šátku. Kromě skladeb z novinkového alba zaznívá ještě pár starších věcí korunovaných na závěr prvním a suverénně nejlepším kouskem z předchozího alba „Emissaries“ a to sice „Rebirth Of The Nemesis“. Při něm také vrcholí nadšení publika. MELECHESCH oproti předchozím DEW-SCENTED pro změnu kralovali co se týče intenzity atmosféry. Přesto jsem drobně zklamán, že nezazněl žádný zástupce z – dle mého názoru – nejlepšího alba této sebranky, „Djinn“. Po pečlivém několikerém poslechu novinky „Epigenesis“ jsem totiž došel k závěru, že se MELECHESCH právě od dob „Djinn“ tak trochu opakují. A trochu to tak na mě působilo i naživo. Přesto jsem s tímto koncertem celkově spokojen.

Následuje delší pauza a pečlivější zvučení, což mi ale nijak nevadí, protože mám alespoň dost času pokecat s přítomnými kamarády. Po více než půl hodině však již vskutku zaznívá majestátní intro ohlašující příchod neméně majestátních NILE. Ty jsem poprvé a do dnešního dne naposledy viděl jen jednou v pražském Futuru, kde měli naprosto příšerný a přehulený zvuk, což zkazilo dojem z celého koncertu. Dnes je to naštěstí o něčem jiném, a tak se mé obavy o nazvučení záhy rozplývají. Vše zní dostatečně čitelně, jednotlivé songy, efekty a atmosférické pasáže dobře vynikají a to je pro kapelu typu NILE naprosto zásadní. Přestože se jedná o koncert v rámci turné k nejnovějšímu albu „Those Whom The Gods Detest“, zaznívá kvalitní a vyvážený průřez celou diskografií. K mému velkému potěšení došlo i na zástupce alba „Amongst The Catacombs Of Nephren-ka“, titulní song z následujícího „Black Seeds Of Vengeance“,  klipový nářez „Sacrifice Unto Sebek“ z „Annihilation Of The Wicked“ a z novinky na majestátní až epický titulní zářez. Zdá se, že lidi i kapela jsou velmi spokojeni. Všichni členové NILE jsou velké osobnosti, zpívající kytarista Dallas, který shodil svou plešatějící hřívu a nastoupil v triku D.R.I., elitní řezník Georg Kolias za bicími, relativně novopečený zpívající basák Chris Lollis s pěkným hárem do pasu a především faktický frontman, ideolog a zakladatel kapely Karl Sanders. Všichni se chovali jako profesionálové, ale zároveň byli velmi příjemní k fanouškům. Jediným negativem tak zůstalo, že to výše zmínění balí již po slabé hodince hraní a nedostává se ani na žádný přídavek. Na jednu stranu chápu, že hudba, kterou NILE prezentují, je na zahrání fyzicky náročná a to především pro bubeníka, na druhou stranu jsem si vystoupení opravdu užíval a byl to z mého pohledu trochu předčasný odchod. Alespoň došlo na důstojné a srdečné rozloučení s fanoušky a rozdání trsátek.

Celkově jsem tedy s dnešní akcí nadmíru spokojen. Dostal jsem přesně to co jsem chtěl – pořádnou dávku hudební rozmanitosti, brutality i energie. Podobně spokojena byla podle mého názoru i většina fanoušků. Jedinou podstatnou vadou na kráse tak (z mého subjektivního pohledu) zůstává ZONARIA, kterou bych osobně vypustil a na její úkor prodloužil hrací čas zbylých skupin.. Poněvadž méně je někdy více.