Pražský klub Roxy hostil 22. března jedno z nejvýznamnějších jmen současné moderní metalové muziky a to jsme si samozřejmě nesměli nechat ujít. Kdo rozkliknul tento report, zcela jistě patří mezi milovníky tvorby kanadského virtuóza Devina Townsenda, který obráží Evropu se svým projektem.

Přeskočme tedy zbytečné úvodní kecy a vrhněme se v několika větách na kapelu AEON ZEN, kterou si Devin vzal jako podporu na toto turné. Tato mladá anglická formace má na svém kontě dvě alba za tři roky existence. V porovnání s Devinem jde tedy o „mlíčňáky“. Já osobně jsem kapelu neznal, až do mého setkání s nimi na pódiu klubu Roxy. První dojem však nebyl zrovna nejlepší. Zvuk byl šíleně přebasovaný a většina nástrojů společně s vokálem se ztrácela v záplavě dunění bicích a baskytary. Snažil jsem se to nějak přetrpět a doufal jsem, že se to v průběhu setu zlepší, ale čekal jsem marně. Ačkoliv se AEON ZEN snažili, co to šlo, zvuk, který se z reproduktorů linul, mě naplňoval obavami, aby se v podobném duchu nenesl celý večer. I přes poměrně bouřlivý ohlas skoro naplněného Roxy mě kapela zanechala chladným. Dojel jsem kvůli Devinovi a ten bude během pár minut stát kus přede mnou. Napětí roste.

Během několikaminutové pauzy se připravilo pódium a prostor před ním se začal plnit. I já si našel své místo. Z každé strany bicí sestavy bylo plátno, na kterém se objevil Ziltoid a za tónů lehce zremixované skladby od staré diskotékové formace VENGABOYS, začíná ironické intro v němž hlavní slovo dostává právě Ziltoid se svým „tanečním“ výstupem a několika sarkastickými poznámkami. Vtipnější intro jsem dlouho neviděl. Po jeho skončení pohasíná sál a sotva se na pódiu objevuje Devin ve svém klasickém obleku, ozývá se naprosto bouřlivá ovace. Takového ohlasu se většinou nedočkáte ani po skončení koncertu. Je vidět, že do Roxy se sešli opravdoví milovníci tohoto kanadského multi-instrumentalisty. Atmosféra je úžasná, a proto nebrání nic tomu, aby set započal.

Připravte se na dávku vulgárního humoru, narážek na vaše genitálie a podobné vtípky z Devinovy pošahané hlavy. Tak jako na Brutal Assaultu, i v Roxy byl Devin velice sdílný a mluvný. Neustále vtipkoval, házel grimasy a bavil publikum. Bez pochyb by se mohl živit nějakými komediálními výstupy. Taková kombinace Jima Carreyho a Johna Malkovitche, dalo by se říct. Po sérii fórečků se objevila i průpovídka na bouřku během vystoupení na BA. Po krátkém představení kapely začíná úvodní skladba poslední desky – „Addicted“. Současně s ní se rozjíždí videoprojekce zaměřená na pokusy s LSD. Devin od první sekundy jede na plné obrátky. Rozjíždí svou sérii bláznovin, které zahrnují dráždění bradavky, masturbaci pod kytarou a podobné uchylárny. Co jiného by jste od něj taky mohli čekat, že? :)

Nebudu líčit zážitek z každé skladby, protože už o následující „Supercrush“ bych mohl zase napsat odstavec. Dojmů a zážitků z tohoto vystoupení mám mnoho. Devin prolétl část své tvorby. Dočkali jsme se tak nejen pecek z poslední desky, ale i klasik v podobě skladeb z „Intimity“, „Physicist“, „Terria“ či „Ocean Machine“. Docela mě překvapila absence písní kupříkladu z „Ki“, ale na zážitku to neubralo. Pro mě největším překvapením byla skladba „Bad Devil“, které jsem se na BA nedočkal. Ta také zakončila první část vystoupení, které se točilo kolem asi nejšílenější desky „Ziltoid The Omniscient“, z které bylo několik válů napasovaných mezi ostatní a tvořili tak jakýsi šílený příběh, který Devin rozvíjel.  Poté přichází série reklam na Wilkins Coffee a Devin zjišťuje v publiku, kdo potřebuje čůrat. Chce se vám? Tak jděte, my počkáme…

Druhá část se nesla v mnohem klidnějším duchu, i když jen tak sporadicky. Záběry z kanadské přírody a k tomu skladba „Canada“ (jak příhodné, že), pravděpodobně nejdebilnější sólo na kytaru ve skladbě „Deep Peace“ a další libůstky. Devin byl prostě v naprosto úžasné formě a náladě a dokázal to okamžitě přenést na publikum.  Za deset minut deset kapela končí set a velice přátelsky se všichni loučí s bouřícím obecenstvem. Ovace jsou obrovské, protože každý chce přídavek. Posledních deset minut patří asi k nejlepším z celého večera. Devin vyzve několik diváků, aby vylezli na pódium, při příležitosti ze sebe udělat naprosté idioty tancem i zpěvem, za tónů naprosto idiotské skladby „Bend It Like Bender!“. Tančí se, zpívá se a dělá se bordel a sranda. Naprosto ultimátní zakončení večera. Nakonec mi ani tak nevadil ten lehce zkažený zvuk, který působil docela utopeným dojmem, hlavně co se kytar a chvílemi vokálu týkalo. Po zvukové stránce bylo vystoupení na BA lepší, ale vystoupení v pražském Roxy mělo jiné klady. Kdo přišel, nelitoval. Odnesl si zážitek na celý život. Kdo nedojel, ať se mlátí do hlavy. Sláva Devinovi!