Sestava kapel putovního minifestivalu Out Of The Dark byla vskutku lákavá. Alespoň pro člověka, který miluje gothický a symfonický metal. Jedinou skupinou, která do tohoto žánru nespadala, byli VAN CANTO, ale ti jsou tak neskutečně originální a fascinující, že byli tahákem koncertu. Ale pěkně od začátku.

Do pražského kulturního centra Zahrada jsem dorazila až těsně před koncertem. Už se tu sešlo pár stovek černooděnců a pivo teklo proudem. Ti, kteří nečekali ve frontě na tekutý chléb, se mačkali u pódia, aby zabrali dobrá místa a vše viděli pěkně zepředu. Mně se podařilo dostat se do první řady úplně vlevo. A za chvíli tu byla první kapela. AMBERIAN DAWN. Tuhle smečku jsem již párkrát viděla, ale kvůli notoricky špatnému ozvučení jsem ještě nikdy neslyšela půvabnou Heidi zpívat, čehož jsem vždy litovala, protože její hlas je vskutku líbezný. Nemohu říct, že by v sobotu byl zvuk nějak výjimečný, nicméně slyšela jsem jak zpěv, tak i ostatní nástroje, takže si vlastně nemám na co stěžovat. Kapela začala první písní z nové desky, melodickou „Talisman“. Vlastně celé vystoupení se neslo v duchu „End Of Eden“ – dle mého vcelku povedeného CD. Samozřejmě však nemohly chybět písně jako třeba „Valkyries“ či „Shallow Waters“. I přesto, že mohu AMBERIAN DAWN označit za svou oblíbenou skupinu, jsem se u vystoupení lehce nudila. Chyběl tomu náboj, show a tak jsem s napětím očekávala německou XANDRII a doufala, že mi zvedne náladu.

Gothici nastoupili se svou relativně novou vokalistkou Manuelou, jež nahradila Lisu, která kapelu opustila v roce 2008. Nedovoluji si říct, kdo zpívá lépe. Lisa má nezaměnitelný, medový hlas, naproti tomu Manuela vládne vokálem opernějším a plnějším. A právě její hlas byl tahounem celého vystoupení XANDRIE. Vadilo mi ale velké množství samplů. Myslím si, že použití kláves by kapele vůbec neškodilo. Takhle to působilo, že hrají jen polovinu hudby. Stejně jako u AMBERIAN DAWN i při tomto vystoupení mi chyběl nějaký feeling. Zazněly starší věci, skupina hrála dál a nic. Pak ale ohlásili, že zahrají dvě písně z připravované desky. A já užasla. Nádherná melodie, i když místy trochu prvoplánová, a především krásně procítěný vokál. Poté jsem však zase ochladla, jelikož druhá nová skladba zněla úplně stejně, jako ta první. Škoda. Na konec zazněl hit „Ravenheart“ a já se od kapely dočkala nějakého toho přednesu. Ale proč až u poslední písně? Abych však nekřivdila, musím smeknout před perfektním zvládnutím pauz během technických komplikací, které vyřešila Manuela a to tak, že začala publikum učit zpívat. Možná že se vám to zdá, jako metalové klišé, ale situaci to zachránilo, diváci se bavili a o to jde především.

Další na řadu přišli Rakušané SERENITY. Už jsem je jednou viděla a tehdy udělali krásnou show, takže jsem se těšila, že to konečně někdo rozjede. Bohudík se tak, alespoň částečně, stalo. Sympatický Georg, myslím, zhubnul tak deset kilo, podle toho, jak z něj tekla voda a tak to má být! Koncert není jen reprodukce hudby, nemusí být ani hudebně na sto procent, pokud se to umí dobře podat! Zpěv ale nezůstal jen na Georgovi. Asi v půli setu se k němu přidala nádherná éterická bytost s krásným ženským vokálem a podobou víly. Bylo velmi zajímavé sledovat projev těchto dvou zpěváků a musím říct, že se mi jejich duety velmi líbily! Škoda jen, že nezazněla epická „The Chevalier“. Zato však zazněl klasický playlist a nějaké písně z nové desky „Death/Legacy“ jako třeba „New Horizons“, nebo „Far From Home“. Nálada se mi lepší.

Už pár minut po příchodu německých hrdinů VAN CANTO bylo jasné, kdo vládne celému večeru a kvůli komu tady vlastně lidi jsou. A že bylo na co se dívat! VAN CANTO jsou originální už jen svou hudbou, která je složená z bicích a pěti vokalistů napodobujících ostatní nástroje. Potěšilo mě ale to, že umí nejen dělat originální hudbu, ale i originální vystoupení. Čišela z nich úžasná pozitivní energie, usmívali se, skákali, předháněli v „kytarových sólech“, povzbuzovali publikum a kroutili hlavou nad tím, jak může pár stovek lidí udělat takový rámus. A mimochodem, také hudba samotná byla podána skvěle! Od první „Sellers Of Souls“, přes asi nejznámější cover „Wishmaster“, nový „Dangers In My Head“, „Black Wings Of Hate“, až po „The Mission“ se zakomponovaným „Masters Of Puppets“, či předělávku „Fear Of The Dark“. Ani minutu, ba ani vteřinu jsem nepřestala koukat s otevřenou pusou na tu energii, tu čirou radost z hudby. Dokonalé, nemám slov, úchvatný zážitek!

To samé však nemůžu říct o posledním vystupujícím, TRISTANII. Kde jsou ty časy, kdy jí vládl legendární Morten Veland? Nyní je to nová kapela, s novými hudebníky, novou zpěvačkou, ale i novou hudbou a ta se mi nelíbí tak, jako ta stará. A bohužel se mi nelíbilo ani vystoupení. Je pravda, že něco takového, jako vystoupení VAN VANTO by ten večer překonal málokdo, ale přišlo mi, že tito temní Norové s italskou zpěvačkou se o to ani nepokusili. Připadalo mi, že byli zklamaní nízkým počtem lidí (většina totiž po VC odešla pryč), ohlasy a celkovou atmosférou. Tvářili se, hlavně frontmanka Mariangela, že tam vlastně ani nechtějí být. Hudební výkon byl taky jakýsi podivný, zpěv zanikal, zato jsem až příliš dobře slyšela špatné nazvučení virblu. A protože jsem byla už dost unavená (ono pařit dva dny po sobě má i svá negativa), šla jsem si radši sednout k baru a popovídat si s ostatními o svých dojmech.

Pořád mám pocit, že jsem byla na koncertě VAN CANTO, kde jen tak mimochodem hrálo pár dalších formací. Každopádně to byl velký zážitek a jsem ráda, že jsem tam mohla být. Kromě dobrého výběru hudby tam byla i dobrá organizace – žádné kouření v sále, pivo na dosah a rozumná délka jednotlivých vystoupení, zkrátka vše pěkně šlapalo. Líbil se mi i přátelský přístup kapel, které se neschovávaly v šatně, ale šly do předsálí, kde se s nimi člověk mohl potkat, vyfotit i popovídat.