Podzim se nám pomalu přesunul v chladivou zimu a do České republiky už zavítali první krkavci. A s prvními krkavci, symbolizujícími temnou a gothickou atmosféru, se tu objevila i jedna kapela symbolizující totéž – WITHIN TEMPTATION. Od jejich poslední návštěvy u nás uběhly již tři roky a leccos se změnilo. Stihli vydat nové CD, vyměnit bubeníka a Sharon s Robertem zplodili třetího potomka. Ano, tři roky je dlouhá doba, obzvláště pro fanoušky dychtící po živých vystoupeních. A to byl určitě jeden z důvodů, proč byl koncert okamžitě vyprodán a musel se přesunout z KC Vltavská do Malé sportovní haly.

Nevím, jak to chodí v jiných zemích, ale v České republice se ujala tradice dlouhého čekání před halou. Setkávají se tu ti nejvěrnější, kteří touží po první řadě. Dřív stačilo přijít o hodinku dřív, aby člověk chytnul dobrý flek. Ne tak dnes. V pátek se černooděnci začali sbírat již v osm hodin ráno!

Já na místo dorazila v půl čtvrté, skočila jsem si udělat rozhovor s kytaristou Ruutem, pak pár hodin spekulovat s ostatními návštěvníky před halou, jaký bude asi playlist, a poté už se pomalu začala otevírat hala a koncert, na který budu dlouho vzpomínat, mohl začít!

První hodinka patřila tradičně předkapele, v jejíž roli se ukázali rockeři TRIGGERFINGER. Pořád nevím, zda-li mám jejich vystoupení nazvat geniálním, nebo úsměvným. Co se hudby týče, nemám námitek, hráli jednoduchou líbivou muziku s kvalitním vokálem. Ale jejich prezentace... Zkuste si představit tu nejtypičtější trojici hlavních postav z amerického filmu. Mafián v drahém obleku s pronikavým pohledem (typický záporák), jeho bodyguard, nabušený skinhead s černými brýlemi, a pak obyčejný týpek, kterému se nikdy nic nepovedlo a teď se k té dvojici nějakou nešťastnou náhodou připletl a už není cesty zpět. Tak takhle nějak to vypadalo. Navíc zpěvákokytarista (mafián) měl každou píseň jinou kytaru a provozoval tak zvláštní pohyby a gesta, že něco jako dojem z hudby šlo bokem. Jedno se jim ale upřít nemůže – člověk si je prostě zapamatoval. A mimo to dokonale splnili úkol předkapely – zaujmout a rozproudit publikum. Můžu říct, že jsem se upřímně bavila a vlastně jsem byla spokojená.

TRIGGERFINGER odešli a nacpaná hala se tak mohla začít opravdu těšit na hlavní hvězdy večera, WITHIN TEMPTATION! Je pravda, že jsem se na ně opravdu těšila a hlavně jsem od nich čekala strašně moc. A není nic lepšího, než když se vaše očekávání splní.

WITHIN TEMPTATION vzali nové CD opravdu ve velkém a ke každé písni je natočený speciální klip. A to včetně intra. Nebylo tedy divu, že to všechno využili i během koncertu. Na začátku se otevřela opona a my jsme si mohli poslechnout monolog Mother Maiden, ústřední postavy desky. Bylo nádherné slyšet, že polovina haly recituje s ní. Chvíli pauza, opona se zavírá a my můžeme přivítat první členy kapely a tóny písně „Shot In The Dark“. Za chvíli je už slyšet i zpěv krásky Sharon, opona se otevírá a show může začít!

Ještě před koncertem jsem měla šanaci se s Sharon setkat v zákulisí. Působila na mě jako zcela normální žena v nejlepších letech. Na pódium ale dorazila třináctiletá puberťačka, která si to chce pořádně užít a to myslím v nejlepším slova smyslu. Dala do toho vše a evidentně se dobře bavila. Jela jedna píseň za druhou a já si asi při čtvrté uvědomila, že mám otevřenou pusu a nevěřícně koukám na tu energii.

Příjemně mě překvapilo i to, že jela jedna píseň za druhou, žádné zbytečné povídání mezi skladbami, člověk se nestačil ani vzpamatoval z té nádhery a polovina setu byla za ním. A jakého! Zazněly opravdu ty nejlepší songy, jako „Ice Queen“, „The Howling“, či „Stand My Ground“ a zároveň dostaly docela velký prostor písně z „The Unforgiving“. Konkrétně „In The Middle Of The Night“, „Faster“, „Fire And Ice“ – zkrátka značka ideál.

A najednou je tu změna. Bohužel k horšímu. Zaznělo jakési interlude a po něm několik dalších písní. Ty už ale tak plynule nenavazovaly a především Sharon měla už docela vyřvaný hlas (on její styl zpěvu je na hlasivky hodně náročný), takže to občas slušně skřípalo. I zvuk byl jakýsi zvláštní, kdoví proč zvukař zesílil kytaru a bylo to jakési nevyvážené. Pak mě zklamala píseň „What Have You Done“. Je jasné, že WITHINI musí používat velkou spoustu samplů, ale hrát duet, když druhý zpěvák zní jen z playbacku není zrovna šťastné. Osobně bych tu píseň oželela, než ji slyšet takhle. Každopádně až na tuto střelu mimo byl zbytek playlistu velmi příjemný – „Sinead“, „Iron“, „Deceiver“ Mother Earth“ a samozřejmě nemohl chybět největší hit kapely, „Angels“. To vše doprovázeno klipy na pozadí. Pak ještě přídavek v podobě „Starway To The Skies“ a jsme u konce.

I přes popsané nedostatky v druhé půli setu jsem byla s koncertem velmi spokojena. Co chybělo v hudbě, bylo tisícinásobně vynahrazeno projevem, který byl, na rozdíl právě od hudby, po celou dobu vynikající, neúnavný a originální. Bavila jsem se, maximálně jsem si to užila. Tak teď jen doufám, že WITHINI splní svůj slib a ukáží se na nějakém tom letním festivalu!