Na první květnovou sobotu se povedlo Neosféře uspořádat opravdu jedinečnou a neopakovatelnou akci, která, troufám si říci, neměla a ještě nějakou dobu nebude mít obdobu. Už podruhé za dva roky se v našem hlavním městě objevila formace Persephone v čele s jedinečnou vokalistkou Sonjou Kraushofer, známou spíše z electro-gothické kapely L´ame Immortelle.

Na rozdíl od jejich posledního vystoupení, které se odehrálo v klubu Exit, se tentokrát povedlo zajistit prostor mnohem stylovější, malebný kostelík sv. Jana „Na Prádle“ na Malé Straně, jako stvořený pro akustickou prezentaci goticky melancholických balad a skoro až divadelního představení projektu kolem téhle Rakušanky.

Začátek koncertu se trochu posunul, což jsme bohužel nevěděli, alespoň nám to umožnilo posilnit naše vyhládlé žaludky v nedaleké pizzerii. Jak se později ukázalo, šlo o velmi prozřetelný krok, protože vystoupení se protáhlo až k půlnoci. Okolo půl osmé se začala před prostorem kostela srocovat asi sedmdesátka lidí, kteří si nenechali tuto akci ujít. Počet lístků, daný nevelkým prostorem kostela, byl omezen na 120, takže se jednalo o vpravdě exkluzivní záležitost. Jako předkapela (pokud se to tak dá nazvat) vystoupil u nás prakticky neznámý projekt Bella Donna. Očekával jsem mnohé, ale to co jsem měl nakonec možnost shlédnout, předčilo jakékoli moje představy. V prostoru oltáře stála jediná židle, vedle ní přenosný počítač a v pozadí dvojice reproduktorů, nic víc. Židli obsadil Jochen Schoberth, hlavní mozek a kytarista této formace, se svojí dvoupražcovou kytarou a v přední části kostela se začal rozehrávat příběh. Hudba Bella Donny se nese čistě v akustických vodách a středověkých náladách, s trochou elektroniky a dvěma vokály - herci, jedním operním a druhým čistým. Při první skladbě nazvané Bella Donna Requiem se nejenom mě zatajoval dech, díky skvělé akustice kostela, mohl vokalista zpívat bez jakéhokoli mikrofonu. To samé bohužel nemůžu říci o druhém, který výpomoci mikrofonu použít musel, což bylo dáno jeho hlasem, i když překrásným, který by pravděpodobně nebyl slyšet. V přednesu skladeb se střídali, aby se pak v závěru vystoupení objevili na podiu oba a rozehráli mezi sebou dialog. Bohužel jeho obsah mi zůstal utajen, protože výrazovým prostředkem projektu je latina.

V jedné z postranních částí kostela si obě kapely rozbalily distro, a musím se přiznat, že ani já jsem neodolal a pořídil jedno z alb Persephone. A právě zde se ukázalo v celé své nahotě, že máme stále ještě co dohánět, překrásný a výpravný digipak, za „lidových“ 350 korun, je Čechách zatím něco nepředstavitelného.

Po asi půlhodinové přestávce a úpravě improvizovaného podia v přední části kostela (doporučuji pro představu zhlédnout fotky ve fotogalerii), se na svá místa usazuje trojice hudebníků hrajících na klasické smyčcové nástroje, kteří tento večer budou doprovázet nezapomenutelný hlas Sonjy Kraushofer. Ta přichází naboso, v nádherné černé gotické róbě, kterou si určitě vybaví každý, kdo viděl promofotky k poslednímu albu. Persephone mají na svém kontě už dvě řadová CD a dvě EP, takže bylo z čeho čerpat, bohužel poslední album Mera Sangeet Kho Gaya jsem zatím neměl možnost slyšet, ale skladby z něho zněly stejně dobře, jako ty na albech předchozích. V paměti mi utkvěl hlavně francouzsky otextovaný šanson La Danse Sur La Corde, kde Sonja předvedla, že s jazykem básníků nemá vůbec žádné problémy. I tak hlavní páteř tvořily převážně skladby z alba Home. Při jedné ze stěžejních skladeb, The Man Who Swallowed My Soul mě mrazilo po celém těle, procítěný, absolutně jistý Sonjin vokál opravdu vyrážel dech. K tomu všemu předvedla, že pohyb a tanec je pro ní stejně přirozený jako zpěv, a má i obrovský cit pro melodrama. Za představení při Magic Mirror by se nemusela stydět kdejaká herečka většího divadla. Každá skladba byla oceněna mohutným aplausem a po poslední Reflection (taková ta krásná odrhovačka z Home) si diváci při standing aplausu vynutili další dva přídavky. Je vpravdě nemožné přenést ten útok na každý smysl a pocity člověka, který se ten večer odehrál, do psaného textu, ale když se podíváte na přiložené fotografie, dovolí vám to, byť snad jen vzdáleně, nasát kousek atmosféry, které bylo toto představení plné.

Sám většinou odsuzuji a dělám si srandu s lidí, kteří po koncertě pobíhají za kapelou s prosbami o podpis, ale přiznám, že moje Atma Gyan se nakonec také skví podpisem Sonjy Kraushofer. To jen tak na závěr a pro představu. Pokud se mě tedy P:M zeptá na nejlepší „krytou akci tohoto roku“ bez jakéhokoli rozmyšlení volím tento koncert.

Přečteno: 978x