Vždycky jsem měl slabost pro severské země. Co kapela, to perla. Pokud se spojí Finsko a doom, vyvolává to ve mně slastný pocit. Když jsem obdržel toto CD k recenzi, byl jsem dost zvědavý, co z toho vlastně „vyleze“. Bohužel na webových stránkách kapely je všechno krom biografie ve finštině. V rodném jazyce kapely jsou i texty, takže pro „nefiny“ je vcelku nemožné, zjistit jejich význam.

Napsal bych stručnou vizitku kapely. Název kapely znamená konvoj či doprovod. Formaci tvoří šest členů, jejichž doomovská image nelze zaměnit. Jejich existence se počítá od roku 2001. Od samého začátku věděli, že budou psát texty ve své rodné řeči. A právě tato skutečnost si u mě vysloužila obdiv. Saattue vydali několik nahrávek, ale až v květnu loňského roku se začala v D-Studiu nahrávat debutová plnohodnotná deska s názvem Jäähyvästi. V překladu její název znamená něco jako Sbohem.

Saattue ve svém díle preferují pomalé, temné skladby, melodické schéma, podbarvené třemi kytarami. Ma Jäähyvästi je možno slyšet i ženský vokál. Ideální kombinace na to, aby CD v měniči zůstalo dostatečně dlouho. I obal je povedený. Nikterak složitý, ale v jednoduchosti je krása a u doom metalu to platí dvojnásob. Na albu se nachází sedm songů, které společně působí jako velice povedený celek.

První skladbička s názvem Ikiuneen vás perfektně navede na vlnu doomu, střídá polohy čistých a hutně zkreslených pasáží, umocněných chytlavou melodii. Vieraaseen multaan nám představuje onu ženskou přítomnost zatím jen jemně, pěkně pomalu, aby nás deska nenudila už na samém začátku. Píseň trvá skoro devět minut, ale to mě nemůže odradit. Luutarhuri je trošku tvrdšího ražení, plný zvuk kytar snoubící se s klávesami v pozadí je stejně okouzlující jako hladiny tisíce jezer.

A na řadu se už dostává Hyiseen veteeen, kde opět můžeme slyšet ženský vokál. V porovnání s Vieraaseen multaan je už v plné síle. Musím snížit bassy na své věži, protože jinak ta hutnost a hloubka doslova hypnotizuje. Jäähyvästi nám sice dává sbohem, ale poslední rozhodně není! A ve mne vzbuzuje nejlepší pocit ze všech, naplňuje energií a ač nemám dlouhé vlasy, nutí mne házet, alespoň pomyslně, hárem do rytmu.

Po tomto zvukovém orgasmu (který jsem si užil hned dvakrát, pro jistotu) se s předposledním pořadovým číslem rozeznívá Kaaosmaa. Začátek na mně působí strašidelně, bouře spolu s ťukáním do klávesových klapek navozuje hororovou atmosféru. Ale jakmile se rozezvučí hlas T. Koskinena, jsem opět doma, v teple u PC a s hrajícím CD.

Jsme téměř u konce, Varjojen saattue nám opět ukazuje spojení hloubky, síly a jemnosti ve formě ženského hlasu, to celé podkresleno vybrnkáváním a neskutečně dobrým kytarovým schématem, které ocení mnoho kytarových nadšenců.

Sečteno podtrženo, Saattue na mě udělali velice dobrý dojem. Snad bych i použil úsloví: „Co seveřan, to muzikant!“ A to sakra dobrý muzikant. Z desky mám radost. Spojuje v sobě sílu, jemnost, smutek i hněv a o tom doom je! Takže mám další kapelu do své sbírky. Moi (ahoj) !

Přečteno: 1074x